A opět ten hrozný zvonivý smích.Chci něco říct. Zakřičet. Něco. Cokoliv. Otvírám ústa. Měsíc mě zpraží pohledem. Zpod zlatostříbrného obočí na mě hledí dvě úzká očka plná zloby. „Víte, slečno, tam nahoře je strašlivá nuda.“ (prohodí jen tak mimochodem) „Se Sluncem se potkáte jednou za uherský rok. Ke všemu je neobyčejně nafoukané. Myslí si, že je středobod veškerého bytí a žití. S hvězdami si také nepopovídám. Jejich absurdní problémy o tom, zda je lepší tvořit oj malého vozu či se podílet na Oriónově pásku, mě naprosto neinteresují. A pak jsem jednou začal pozorovat lidské plémě.“ Praví měsíc zasněně. „Mají také absurdní problémy, ale na rozdíl od hvězd výrazně kratší život. Je to pestřejší. Víte, že každý něco skrývá?!“ Mrkne na mě. Pohnu zkřehlou rukou a rychle uhasím cigaretu, ze které jsem si jednou potáhla. Přes jeho obličej přelétne vítězný úsměv.

 „Nejvíce mě baví milenci a milenky! Ukrývané milostné trojúhelníky a čtyřúhelníky. Slzy, nadávky, nenávist! Nádherný pohled vidět trpícího, zhrzeného a zoufalého!“

Přitiskne se ke mně. Chladnými rty se dotýká mého ucha a šeptá: „Večer svým dechem rozhrnuji závěsy, nahlížím do bytů a krmím se životy nešťastných lidí. Každý z mých tisíců vlasů by Vám mohl vyprávět jiný příběh“

 Omotá se kolem mě jako had. Ani nedýchám. Šimrá mě vlasy na šíji. Políbí mi druhé ucho a do něj vypráví: „Třeba tenhle!“ Mezi prsty mne tenounký pramínek vlasů.

 „ONA a ON. Milují se. Vášnivě se milují. Slibují si lásku až za hrob. Jednoho dne se strašlivě pohádají. ONA HO nenávidí, stejně silně jako HO předtím milovala. ON JI už nikdy nechce vidět. Kupodivu jim to hodný čas vydrží. ON je již druhým rokem ženat. Neříkám, že šťastně. Až do morku kostí se vklínila uraženost. ,Ta mrcha!‘ říká si už šestistou devadesáti osmou noc, kdy ulehá vedle své ženy. Ach, ta mužská ješitnost…..“ Zlomyslný chechot prořízne noční ticho. „JEHO manželka s ním má doma peklo. Ničím se MU nezavděčí. Bije ji dlaní, páskem. Kolik  nocí už ta chuděrka důvěřivá proplakala….“ Pitvoří se ve falešné lítosti. „Snaží se na NI zapomenout. Nedaří se MU to a ještě méně, když zjistí, že JI čeká svatba. Celé dny bloudí jako tělo bez duše. Konečně podlehne! Kvapně osedlá koně. Vyhoupne se do sedla a přes celý dvůr cválá k vratům. A teď si představ tu scénu!“

 Měsíc vyskočí. Pustí mě. Postaví se na balkónové zábradlí. Nohy pokrčené v kolenou. Ruce před obličejem. Vypadá jako rozčilený režisér před velkolepým záběrem. Proudem svých slov rozdmýchává vítr. Vlasy se mu rozlétnou do všech stran vesmíru. Okolo hlavy mu vytvářejí oslnivou auru. Mluví vzrušeným hlasem, skoro křičí. „Z domu vyběhne JEHO žena. Je jí jasné, kam se ON chystá. S pláčem se vrhá proti koni. ON ji prudce švihne bičíkem přes obličej. Chuděrka klesá na kolena. Láme se a se vzlykotem padá do prachu dvora. ON bez sebemenšího náznaku lítosti tryská za svou dávnou milenkou.

 Dorazí k JEJÍMU domu. Buší na dveře, hází kaménky do okna. Píská. Je zoufalý a nedočkavý. Tak dlouho po NÍ toužil. JEHO horká krev mu dodá sílu. Šplhá na JEJÍ balkon. Rozráží dveře. ONA tam stojí jen v bílé noční košili. Opírá se o skříň. Prsty pravé ruky se dotýká zlatého křížku na prsou. Tolikrát si přála, aby se JÍ vrátil. Tolikrát HO v duch nazval čubčím synem a proklela. Tolik HO chtěla. Milovala HO i nenáviděla. Rozeběhla se proti NĚMU se zaťatou pěstí. Líbají se. Dva roky na sebe čekali. ON z NÍ strhává košili. ONA HO líbá po tváři. Mezi polibky šeptá: ,To nesmíme. Musíš hned pryč. Už tě nikdy nechci vidět. Zítra se vdávám. Ne, to ne. Jdi pryč. Každým okamžikem se vrátí můj snoubenec. Jdi pryč. Miláčku. Miláčku.‘

 Náhle se rozlétnou dveře. V nich stojí snoubenec. Na míří na ně nabitou pistolí. ONA ječí. ON se vrhne proti snoubenci. Perou se. Válí se po podlaze. Najednou padne výstřel. Střela se zaryje do skříně. Kousek od místa, kde se ONA opírá. Muži ve svých pohybech ustanou. ON podvádí. Prudce udeří snoubence. Vstane. Chytne JI za ruku. Běží po schodech dolů a dveřmi ven. Pod širým nebem už čeká půlkruh zvědavých sousedů. Z poklidného a jednotvárného spánku je v nezvyklý čas probudil výstřel. Rozhlédne se kolem sebe. Odváže koně. Nikdo se ani nehne. Vyšvihne se do sedla. Vytáhne JI k sobě - nahou, necudnou, tak nádhernou v mé záři. Koně pobídne směrem k lesu. Za chvíli přijde moje chvíle.“ Křičí měsíc. Připadalo mi, že s každým slovem roste a mohutní. „Zatím co ti dva ujížděli do noci. Polibkem vpiti jeden do druhého. Sousedé se probrali z překvapení. Horlivě běželi do JEJÍHO pokoje. Tam se pomalu zvedá snoubenec. Ta jeho upřímná nenávist. Zloba mu plane v očích. Chvěje se vzteky a studem. Z podlahy sbírá pistol. Ze zdi sundává svůj oblíbený lovecký nůž. Rozbíhá se ze schodů. Rozráží hloupě okukující sousedy. Utíká do stáje pro koně. Další mladí horkokrevní muži ho následují. Jeden po druhém přivádějí své koně a s loveckými noži na ně nasedají. Vzduch houstne nervozitou a sladkou vůní blízké smrti.“

 Tady měsíc trochu zpomaluje své vyprávění. Zhluboka nasává vzduch dnešní noci. Zavře oči.  Vypadá jako roztomilý andílek, s líbezným úsměvem na rtech. Náhle oči prudce otevře. To nejsou oči roztomilého andílka. To jsou oči vraha – rudé, šílené. Líbezný úsměv se v tu ránu proměnil v ďábelský úšklebek.