.
.
ÚPLATEK

     Stará paní spěchala. Nejraději by se  ještě nějaký čas zdržela, výstavy v nemocničním vestibulu ji příjemně rozptylovaly, ale každou chvíli měla přijít dcera. Však také se hned na přivítanou pochlubila. "Viděla jsi dole ty obrazy ? Musíš se podívat, jsou krásné, zvláště ten Jakobův žebřík. Vede z takové propasti přímo do nebe."

     Má černé myšlenky, pomyslela si dcera, ale odpověděla, jak jen to nejveseleji šlo: "Tak to je dobře, že se chodíš dívat. Určitě se zastavím."
     "Aby ne. Co by tu taky člověk celý den dělal," odvětla stará paní spíše jen mimoděk, zatímco její pohled mířil k dceřině tašce.  "Neseš mi tu Metaxu pro primáře?"     

     "Ale mami, vždyť už jsi dala dost. Tady doktorovi nedávno tisícovku, a další jsi dala v ambulanci, ještě když jsi byla doma,"  odporovala dcera. „A z důchodu nekupuješ nic jiného než kávy a čokolády pro sestřičky."
     "Až ti bude těžko," nedala se stará paní, "taky dáš. A ráda. Kdybych doktorovi v ambulanci nedala obálku, tak bych nedostala vitamínové včeličky. Však sama víš, že ta doktorka, co jsem u ní byla předtím, mi nepředepsala nic. Jen vykládala, že mne nebudou trápit, že prý musí hledět na kvalitu života."
     "Ale to je přece jejich povinnost, za to jsou placeni. Já bych se styděla brát peníze od důchodců," snažila se rozmluvit matčino utrácení.
     "To bys jim křivdila," odporovala stará paní. "Podívej, tady náš pan doktor, co ho tu máme. Je strašně hodný. On by si o peníze určitě neřekl. Když přijde, sedne si na lůžko, chytne mne za ruku a všechno mi tak pěkně vysvětlí, … viďte paní," obrátila se k sousedce na vedlejší posteli.
     "Vaše maminka má pravdu," přitakala sousedka. "Je to slušný člověk. Já jsem třeba nedala nic, jen pěkně poděkuji a nedělá mezi námi žádné rozdíly."
     "Vy jste nedala nic ?", překvapeně stará paní pohlédla na spoluležící. "A já se bála, že jsem dala málo." Zjevně se jí ulevilo. Možná si i pozvedla sebevědomí. Vlastně ji docela těšilo rozdávat kávy a čokolády. Nepřipadala si alespoň jako nějaký chudák.  A doktorům? Bála se. Namlouvala si, ani nevěděla pořádně proč, že když zaplatí, nemohou ji odbývat. Tušila, že dny mají cenu týdnů. Její muž žil s rakovinou čtrnáct let. A tehdy také doktoři mluvili o půlroce.
     "Přece nemůže dávat najevo," rozčilovala se dcera,. "že s jednou bude zacházet tak a s druhou jinak. Ale jestli tě to uklidní, tak ten koňak přinesu," dodala již smířlivě. Sama si nebyla jista, jak by se zachovala. 
     "Víš, mám něco za sebou, a ničeho se nebojím, jen aby mi pak píchli nějaké pořádné injekce, až bude zle", vysvětlovala stará paní. "Když nedáš, řeknou si, stará babka, ta už nic nepotřebuje."
     "Ale mami, nepřeháněj," pokárala ji dcera, aby sama potlačila nepříjemné pochybnosti. Neměla ráda tyto rozhovory, připadala si jako ve hře na schovávanou. Obě věděly své a  podobným úvahám se vyhýbaly jak jen to šlo. Raději rychle postavila na noční stolek tašku s jídlonosičem. "Přinesla jsem trochu bramborové kaše a domácí podmáslí, dělá ti to dobře na žaludek"

     Stará paní poděkovala, dcera urovnala čerstvé kytky ve váze, probraly co sousedky, vnoučata, a návštěva byla u konce. 

     Čas se však nedal zastavit. Stará paní se už na obrázky dívat nechodila, pan doktor dál sedával na jejím lůžku a pan primář ji každý den přišel pozdravit.

     Ve vestibulu instalovali novou výstavu. Když sundávali Jakobův žebřík, byl prázdný.


.
.