Navzdory tomu,
že mým trupem je zpuchřelý zimník,
který zbyl.

Navzdory všemu,
čím nejsem a s čím pouze hraničím,
vrhám stín bezmála lidský.

Navzdory sobě – –
skrblím si v podšívce motýlí larvu –
své dočasné srdce.

Navzdory tobě,
jenž jsi mě narazil na kůl tak něžně,
že by i plameňák záviděl,
do očí zlodějů 
                 křičím.

Navzdory honcům,
co pěchují kulky do železných píšťal,
                       jak do varhan zádušní noty – –
mé rekviem kostely nezná –
                          a nezní.

Navzdory všemu,
co nejsem – a co nikdy nezměním.