Stezka odvahy tentokrát připomínala spíš trapnou divadelní scénku. Pan Novák stál u studny v prostěradle, které vypadalo jako stará noční košile, a hlasitě houkal: „Húúú! Já jsem duch!“ Jeho tvář byla osvícená svíčkou, kterou držel pod bradou, a Tomáš okamžitě poznal jeho špičatý nos a prořídlou kštici. To je trapný, pomyslel si a bez zastavení prošel kolem.

„No tak, aspoň zaječ!“ zavolal za ním pan Novák zklamaně, ale Tomáš jen mávl rukou.

U rozpadlého stavení zpomalil. Viděl, jak pan Novák přeběhl cestu a schoval se za zeď. Když se přiblížil, zaslechl šustění látky. Nakoukl za roh a uviděl ho, jak si přes prostěradlo natahuje tu známou pláštěnku s kapucí. „Panebože,“ zamumlal Tomáš. Pan Novák se otočil a zamával na něj. „Húúú! Teď jsem jiný duch!“

Tomáš přešel bez slova. Cítil jen únavu.

Návrat k táboráku:

Cestou zpět uslyšel z křoví hlasité „Húúú!“. Otočil se a uviděl pana Nováka, jak vykukuje z trnkového keře. Pláštěnka mu visela na větvích a on se smál, jako by to byla nejlepší legrace na světě. „Chyť mě, když to dokážeš!“ zaječel.

„Už mě to nebaví,“ řekl Tomáš nahlas a došel k táboráku.

Pan Novák se vrátil o deset minut později, rudý v obličeji a s pláštěnkou přehozenou přes rameno. „Tak co, děti? Bály jste se jako myšky?“ rozesmál se a plácl malého Honzu do zad.

„Trochu,“ odpověděl Honza nejistě.

„Zítra to bude lepší!“ vykřikl pan Novák a roztáhl ruce, jako by objímal celý svět. „Připravím nové překvapení! Budeme se bát až do rána!“

Děti se nervózně zasmály. Tomáš seděl opodál a hryzal do dřívka. Pan Novák si všiml jeho pohledu a přisedl si k němu. Jeho ruka dopadla Tomášovi na rameno jako železná svorka.

„A ty, šampióne, zítra ukážeš všem, jak se to dělá!“ řekl. Jeho úsměv byl přátelský, ale prsty se zařezávaly Tomášovi do klíční kosti. „Budeme se mít báječně.“

Večerní rozhodnutí

Tomáš ležel v posteli a poslouchal, jak mu v uších pulzuje krev. Už dost. Sebral odvahu a vstal. Prošel chodbou do ložnice rodičů. „Tati, mami… Zítra na tu stezku nepůjdu. Ať si pan Novák řve, jak chce.“

Máma se posadila. „Ale zlatíčko, vždyť je to…“

„Ne,“ přerušil ji Tomáš pevně. „Už je to skoro týden. Není to zábava. Je to… divný.“

Táta zívl a převalil se na bok. „Je to opravdu jenom zábava. Nemusíš už chodit. Kdyby tě Novák otravoval, řekni mi a já s ním promluvím.“

Máma se zamračila. "Pan Novák."

Ale Tomáš už jí nevěnoval pozornost. Vrátil se do pokoje a zavřel oči. Cítil úlevu. 

Konec. Už nikdy.