Tomáš se vytratil ze shromáždění a schoval se za hromadu sena u stodoly. Sedl si do trávy a objal kolena. Prostě tu počkám, až to skončí. Slyšel vzdálený smích a šepot větví.

Najednou se za ním ozvalo zašustění. „Už vím, kde jsi,“ zaslechl hlas pana Nováka.

Cuknul sebou, otočil se a uviděl ho stát dva metry od sebe. Novákova silueta se tyčila proti měsíci, ruce měl zastrčené v kapsách, ale ramena byla nepřirozeně zvednutá, jako by pod kabátem skrýval něco… víc.

„Pojď sem, chlapče,“ řekl pan Novák měkce.

„Ne,“ vydechl Tomáš.

Muž udělal krok vpřed a rychlostí, která neodpovídala jeho věku, mu sevřel rameno. Prsty mu zajely hluboko do svalů. „Poslouchej mě,“ sykl. „Na tu stezku půjdeš. Chceš aby z tebe vyrostl chlap? Takže bez odmlouvání a jdeš. Jinak...“ Nedokončil větu. Místo toho stiskl Tomášovo rameno tak silně, až ho zabolelo. Pak pustil a odkráčel zpět k ohni.

„Tati, on mi vyhrožoval!“ vyhrkl Tomáš, když doběhl k rodičům.

Máma zvedla obočí. „Pan Novák? To je přece starý pošuk, zlatíčko. Vždyť ho znáš. Co Ti řekl?“

"Držel mě za rameno a říkal mi, že na stezku musím..." Tomáš rodičům řekl, co se stalo za hromadou sena.

"Pan Novák už má svoje léta, Tome. Určitě ti nechtěl vyhrožovat. On to myslí dobře."

„Ale on mě…“

„Tomášku,“ přerušila ho máma vlídně, ale pevně. „Pan Novák je už unavený. Jeho žena je nemocná, víš? Tak mu udělej radost, vždyť už jsi velkej kluk.“

Táta mlčel. Díval se do ohně a hladil si bradu, jako by přemýšlel o něčem úplně jiném.

Když se Tomáš otáčel, zahlédl, jak se táta podíval na mámu takovým divným pohledem.

Když Tomáš dorazil na start stezky, všiml si, že dětí je méně, než na předchozích stezkách. Místo patnácti jich stálo v řadě šest. Všichni mlčeli. Anička s Jirkou chyběli.

„Tak jdeme na to, za tři minuty vyjde první.“ zařval pan Novák. Potom se vzdálil do lesa.

První dítě vykročilo. Druhé. Třetí. Tomáš byl poslední v řadě. Když se ohlédl, uviděl mámu, jak mu mává.

A pak vkročil do lesa.