Večer byl teplý a obloha plná hvězd. Vesničané seděli kolem táboráku, opékali buřty a smáli se starým vtipům. Vzduch voněl dřevem, kouřem a pečeným masem. Tomáš se opíral o kládu a pozoroval plameny, které tančily do rytmu praskajících uhlíků. Cítil se unaveně, ale klidně. 

Pak to ale přišlo. Koutkem oka uviděl pana Nováka, jak vynáší z kůlny ceduli s nápisem STEZKA ODVAHY a hromadu lampionů. Tomášovi se sevřel žaludek. Vstal a přistoupil k tátovi, který právě obracel buřt.

„Tati, oni to zase dělají?“ zeptal se tiše.

Táta se otočil a pokrčil rameny. „Pan Novák se v té organizaci nějak… zhlídl. Pořád říká, že je to tradice. Nemůžeme mu to vymluvit.“ V hlase mu zazněla bezmoc, ale zároveň jakási lhostejnost.

„Já už nechci jít,“ řekl Tomáš rozhodně. „Je to… divný.“

Táta položil vidličku a podíval se mu do očí. „Samozřejmě, že nemusíš. Je to dobrovolné.“ Usmál se. 

Tomáš si oddechl. Cítil, jak se mu uvolňuje hrudník a může opět dýchat. Sedl si zpět a zakousl se do buřtu, který náhle chutnal o něco lépe.

***

„Děťáááátka!“ zavolal pan Novák hlasitě, jako by vyhlašoval svatbu. Přistoupil k ohni s lampionem v ruce, jeho tvář zářila nadšením. „Za půl hodiny začínáme! Kdo chce být statečný, ať se převlékne do tepláků!“

Děti začaly pobíhat kolem, ale Tomáš zůstal sedět. Pan Novák ho spatřil a přikráčel k němu s širokým úsměvem. „Tak co, šampióne? Dneska to bude nejlepší stezka! Připravil jsem nové překvapení. Tak pojď, víš že je to jenom hra!“

„Já… já nepůjdu,“ řekl Tomáš a sevřel prsty kolem klacku.

Pan Novák se zasmál, až se mu zakymácela brada. „Ale no tak, kluku! O takovou zábavu přece nemůžeš přijít! Vždyť už jsi ostřílený veterán!“ Poklepal mu přátelsky na rameno, ale jeho dlaň byla těžká a studená.

„Nechci,“ opakoval Tomáš.

Pan Novák se naklonil blíž. Jeho dech voněl po česneku a něčem kovovém. „Ještě si to rozmyslíš,“ zašeptal. Úsměv mu nezmizel, ale oči zůstaly prázdné, jako tmavé korálky. Pak se narovnal a zvolal: „Tak honem, převlékat!“