Slunce svítilo do okna a z venku zněl zpěv ptáků. Tomáš se probudil a protřel si oči. V kuchyni slyšel mámin smích a cinkání nádobí. Když sestoupil dolů, táta četl noviny a máma mu podala talíř s tousty. „Dneska má být hezky,“ řekla. „Půjdeš ven?“

Tomáš přikývl a ukousl si chleba. Vzpomněl si na sen a na to, co slyšel v noci. „…ty děti nejsou v pořádku.“ Podíval se na mámu.

„Co je, zlatíčko?“ zeptala se.

„Nic,“ řekl Tomáš a usmál se.

Když vyšel ven, uviděl Jirku a Aničku, jak si hrají na zahradě vedle. Stáli zády k němu a nehýbali se. Pak se otočili naráz, jako loutky na provázku, a zamávali. Tomáš zamrznul. Jejich úsměvy mu přišly dokonalé. Příliš dokonalé.

„Pojď si hrát!“ zavolala Anička.

Tomáš se otočil a se strachem pomalu zamířil zpět do domu. V zádech cítil jejich pohledy. A když zavřel dveře, uslyšel suchý smích, který zněl přesně jako ten, co slyšel včera v noci ve snu.