Tomáš stál potřetí před vchodem do lesa. „Proč zase?“ zamumlal si, když viděl dospělé, jak rozvěšují stejné strašidelné dekorace. Táta mu včera večer říkal, že stezku pořádají naposledy, ale dnes tu byli znovu. Asi se jim to tak líbí, že nemůžou přestat, pomyslel si unaveně. Cítil se vyčerpaně, jako by ho někdo táhl do hry, která už dávno přestala být zábavná.

Stezka byla tentokrát potemnělá jako hrob. Ani měsíc neprosvítal mraky, a tak Tomáš kráčel jen podle slabého svitu svíček v plechovkách. U studny zpomalil. Z otvoru opět vykukovala bílá ruka. „Už mě nevyděsíš,“ řekl rozhodně a mávl na ni, jako by odháněl otravného komára. Ruka se však nepohnula. Když se otočil, aby pokračoval dál, periferně zahlédl, že se ruka natahuje. Pomalu, plynule, jako gumový provaz. Otočil se celým tělem a ztuhl.

Ruka byla teď metr dlouhá, bledá a kostnatá, a stále vylézala ze studny. Prsty se kroutily v nepřirozených úhlech, jako by hledaly oporu ve vzduchu. Tomáš chtěl utéct, ale nohy mu zkameněly. Ruka se přibližovala, klouzala k němu po zemi s tichým šustěním…

Probudil se s výkřikem. Seděl na posteli, celý zpocený, a svíral peřinu jako štít. Rozsvítil lampičku a chvíli jen zíral na stín svých rukou na zdi. Jen sen. Jen sen. Usnul znovu, tentokrát s rozsvíceným světlem.

Stál před opuštěným domem. Dveře byly pootevřené a zevnitř zněl tichý pláč. Vešel dovnitř. V obýváku seděly dvě děti – Jirka a Anička – na dřevěných židlích. Byly nehybné, ruce složené v klíně, oči zavřené. Nad nimi stál pan Novák v pláštěnce. Jeho ústa se roztáhla do úsměvu, ale ústa byla příliš široká, až za uši, a zuby připomínaly jehlové špičky. „Pojď si hrát, Tomášku,“ zašeptal.

Tomáš couvl, ale pan Novák se nepohnul. Jen jeho stín na zdi za ním rostl, rozpínal se po stropě a svíral se kolem dětí jako pavučina.

Probudil se podruhé. Cítil, jak mu srdce buší do žeber. Chvíli se bál otevřít oči. Když je konečně otevřel, uviděl nad sebou temnou siluetu. Postavu s nakřiveným krkem a propadlýma očima. Vyjekl a přikrčil se.

„Tome, to jsem já!“ rozsvítila se lampa a Tomáš uviděl tátu, jak nad ním stojí s ručníkem v ruce.

A za tátou uviděl Tomáš další temnou postavu.

Promnul si oči a viděl, že je to máma, ještě v noční košili. „Křičel jsi ze spaní,“ řekla tiše. „Zdál se ti zlý sen?“

Tomáš přikývl a polkl slzu, která mu stékala po tváři. Táta si povzdechl a posadil se na okraj postele. „Věděl jsem, že opakovat tu stezku byl blbý nápad. Byl jsem od začátku proti,“ řekl a pohladil ho po hlavě. Máma přinesla sklenici vody a usmála se. Její úsměv byl vlídný, ale oči zůstaly vážné, jako by za nimi něco skrývala.

„Už je dobře,“ zašeptala. „Spinkej.“

Tomáš se schoulil pod peřinu a poslouchal, jak rodiče tiše odcházejí. Z chodby zaslechl tátův hlas: „…říkal jsem, že ty děti nejsou v pořádku. Všimla sis, jak se dneska Anička…?“ Dveře se zavřely a zbytek věty zanikl.

Tomáš zavřel oči. Jen sen. Všechno je v pořádku. Usnul s rukou svírající lampičku, která slabě zářila do tmy.