Následující večer se vesnice znovu shromáždila u lesa. Tomáš zíral na dospělé, jak připravují stejné lampiony a ceduli "Stezka odvahy" jako včera.

„Proč se to opakuje?“ zeptal se táty, který držel v ruce svazek umělých pavouků. „Vždyť stezku máme jen jednou ročně.“

„Ale ne,“ usmál se táta nenuceně, „lidem se to včera tak líbilo, že jsme se rozhodli přidat druhé kolo! Je to přece zábava, ne?“ Poklepal mu na rameno, ale Tomášovi jeho úsměv moc radosti nedodal. 

Když se setmělo, děti znovu vyrazily na stezku. „Je to jen hra, jako včera,“ řekl táta, když Tomáš váhal. „Už přece víš, jak to funguje.“

„Jo, včera jsem to poznal,“ odpověděl Tomáš sebevědomě, ale jak vkročil do lesa, všiml si, že cesta je tentokrát osvícená jen slabými svíčkami. Včera tam přitom visely barevné lampiony. Asi je nestihli připravit, pomyslel si.

U studny, kde včera strašil pan Novák, tentokrát číhala stejná bílá ruka. Tomáš se přiblížil, ale ne až k samotnému otvoru. „Dobrý večer, pane Nováku!“ zavolal s úsměvem. Ruka se však nepohnula. Místo toho se z hlubin ozvalo chraptivé zasyčení. Tomáš couvl a řekl si, že je to určitě jen nový efekt.

Když se otočil, aby pokračoval dál, zahlédl koutkem oka, že postava u studny je vyšší a hubenější než pan Novák. Zastavil se a ohlédl se. Studna byla prázdná. 

Asi se mi to zdálo.

O kus dál potkal paní Veselou, která rozdávala dětem sladkosti. „Ty jsi byl statečný, Tomášku!“ pochválila ho. „Dneska u studny je dokonce syn pana Nováka, přijel ho přes noc navštívit.“

Tomáš se ohlédl a přikývl. Setkání s milou paní Veselou mu dodalo odvahy. 

Když se ale opět sám vypravil do tmy, cítil, jak se strach vrátil. Ještě se otočil za paní Veselou, ale pak statečně pokračoval dál. 

U starého domu, kde včera strašil pan Novák v pláštěnce, tentokrát stála postava v černém hábitu. Nehnula se, i když Tomáš procházel kolem. „Dobrý večer!“ zavolal nejistě. Postava mlčela. Když se otočil, uviděl, že stále stojí na stejném místě – ramena měla podivně pokřivená, jako by její kostra nebyla… lidská. Rozběhl se dál a za ním se ozval suchý smích. Když se ohlédl, postava byla pryč. 

Určitě to byl někdo z dospělých. Jenom hra.

Když se blížil ke konci stezky, zaslechl za sebou dupot. Otočil se a uviděl dvě děti z vesnice, jak stojí opodál. Byl to malý Jirka a jeho sestra Anička. „Počkejte!“ zavolal na ně, ale děti se otočily a rychle zmizely v lese. Tomáš je chtěl následovat, ale v tom zaslechl hlas paní Veselé: „Děti, zpátky k ohni! Hra končí!“ Když přišel k ohništi, Jirka s Aničkou tam už seděli. Usmívali se, ale byli divně tichí. Asi se stydí, že zabloudily, pomyslel si.

Když se všichni sešli, Tomáš si všiml, že chybí tři děti. „Kluci zůstali v lese sbírat odvahu,“ řekl pan Novák s hlasitým smíchem. „Zítra je najdeme!“

Tomáš doufal, že je to jen humor dospělých, ale jeho oči klouzaly k lesu s obavami.

Vesničané se začali bavit, zpívali a rozdávali koláče. Tomáš se posadil k ohni a pozoroval plameny. Všiml si, že pan Novák má na košili tmavou skvrnu, která vypadala jako… ne, to je jen stín. A když se podíval na Jirku a Aničku, zdálo se mu, že jejich oči odrážejí světlo příliš jasně. To bude od měsíce, řekl si. Ale když zavřel oči, viděl před sebou tu hubenou postavu u studny. A přestože všichni kolem vypadali šťastně, cítil v žaludku těžký kámen, který ne a ne zmizet.

Tomáš seděl u ohně a zatímco se všichni bavili, on se bál.