Bylo pozdní odpoledne, když se malý Tomáš postavil před vchod do lesa. Slunce už zapadlo a obloha se zbarvila do tmavě modré. Všude kolem bylo ticho, jen občas se ozvalo šustění listí ve větru. Tomáš si povzdechl a upravil si batoh na zádech. Dnes večer měl před sebou „stezku odvahy“. Byla to tradice, kterou každý rok pořádali dospělí z vesnice pro děti. Cesta lesem plná strašidelných překvapení a nástrah. Tomáš se sice trochu bál, ale zároveň byl odhodlaný to zvládnout.
„Jsi připravený?“ zeptal se ho táta, který stál vedle něj s baterkou v ruce.
„Jo,“ odpověděl Tomáš a přikývl, i když se mu v žaludku trochu svíralo.
„Tak jdi. A pamatuj, je to jen hra. Nic se ti nestane,“ řekl táta a poklepal mu na rameno.
Tomáš se nadechl a vykročil do lesa. Cesta byla úzká a lemovaná vysokými stromy, jejichž větve se nad ním tyčily jako temné přízraky. S každým krokem se mu zdálo, že slyší zvuky, které tam nepatří – šustění, praskání větví, možná i šepot. Ale říkal si, že to je jen jeho představivost.
První zastávka byla u staré opuštěné studny. Když se k ní přiblížil, ozvalo se zevnitř hlasité zaškrábání. Tomáš se zastavil a srdce mu bušilo jako o závod. Najednou se z otvoru studny vynořila bílá ruka a mávala na něj. Tomáš vykřikl a udělal krok zpět, ale pak si vzpomněl na tátova slova: „Je to jen hra.“ Sebral odvahu a rychle prošel kolem.
Další část stezky vedla kolem starého opuštěného domu. Okna byla tmavá a dveře pootevřené. Tomáš se přiblížil a vtom se zevnitř ozval děsivý smích. Z dveří vykoukla postava v bílé pláštěnce s krvavými skvrnami. Tomášovi se málem zastavilo srdce, ale pak si všiml, že to je pan Novák, soused od vedle. Usmál se na něj a řekl: „Neboj se, kluku, jen tě zkouším!“
Tomáš se zasmál, i když mu hlas trochu drncal, a pokračoval dál. Cesta vedla dál do lesa, kde na něj čekalo ještě několik překvapení – strašidelné zvuky, světélka mezi stromy a dokonce i „duch“, který se vznášel nad cestou. Tomáš si postupně zvykal a začal si to i trochu užívat. Byl to přece jen test odvahy, a on ho chtěl zvládnout.
Když se konečně přiblížil ke konci stezky, uviděl světlo ohně a slyšel hlasy ostatních dětí, které už stezku dokončily. Cítil obrovskou úlevu a hrdost. Udělal to! Prošel stezkou odvahy a nic ho nezastavilo.
„Jak to šlo?“ zeptal se táta, když Tomáš dorazil k ohni.
„Bylo to strašidelné, ale dal jsem to,“ odpověděl Tomáš s úsměvem.
Táta mu pochvalně poklepal na rameno a Tomáš si sedl k ohni, kde si s ostatními dětmi vyprávěl o svých zážitcích. I když se bál, teď věděl, že strach je jen něco, co musí překonat. A to se mu povedlo. | 
