Vešel otevřenými dveřmi a hned spatřil něco zvláštního. Uprostřed místnosti stály dvě židle, na nich seděly nehybně dvě děti. Vypadaly jako figuríny, s hlavami sklopenými k zemi. Tomáš se opatrně přiblížil, ale pak se zastavil. Vedle nich totiž stál pan Novák ve své bílé pláštěnce.

„Pane Nováku?“ řekl tiše Tomáš, ale hlas se mu třásl. Muž nereagoval, jen stál úplně nehybně. Tomáš se přiblížil ještě trochu, ale pak si všiml, jak je muž divně vyzáblý. Ruce měl dlouhé, tvář zahalenou stínem kapuce. Když pomalu zvedl hlavu, Tomáš si všiml jeho nepřirozeného úsměvu – ústa měl široká, jakoby natržená až k uším.

To se ti jen zdá, Tomáši. To je hra stínů a tvůj strach.

Otevři oči.