Pan Novák a paní Nováková žili společně dlouhý a klidný život. Jejich domov byl vždy plný smíchu, vzpomínek a lásky. A tak, jako vše jednou končí, přišel i jejich čas.

Jednoho dne se za brankou jejich domu objevil pan Kouřil, hospodský, oblečený v tmavém obleku a s vážným výrazem na tváři. "Pane Kouřile, copak se děje?" zeptal se pan Novák překvapeně.

Pan Kouřil se podíval na ně s vážností. "Jsem smrt," řekl tiše. Novákovi se na sebe podívali s nedůvěrou, ale když pan Kouřil odhalil svou pravou tvář Smrti, uvěřili mu.

"Proč právě my?" zeptala se paní Nováková s náznakem smutku v hlase. "Jsme spokojení, proč by měl náš čas právě teď skončit?"

Pan Kouřil jim vysvětlil, že jejich čas skutečně nastal. "Nemějte strach. Většinu času, před vaším narozením, jste byli mrtví. Tak to teď bude zase tak."

Pan Novák se zamyslel a zeptal se, jestli byl dobrým účetním. Pan Kouřil se usmál. "Byl jsi rozhodně lepší štamgast než účetní. Ale to nevadí."

Paní Nováková se podívala na svého manžela, v očích se jí zračily slzy. "Tak to je konec, Nováku."

Pan Novák ji pevně objal. "Těšil jsem se, že se spolu ještě v létě vykoupeme. U toho jezera, jak jsme byli posledně."

Pan Kouřil se na ně díval s pochopením. "Nebojte se, všechno je vlastně nový začátek. Smrtí se jen proměníme v něco jiného."

Pan Novák zabručel: "Ale já nechci být něco jiného! To už... nebudu Novák. Nebudu znát paní Novákovou..."

Pan Kouřil přikývl. "Tak to prostě chodí. Ale na světě je a může být spousta Nováků."

Pak se zeptal, jestli mají ještě nějaké otázky. Novákovi se podívali sobě do očí a pokývali hlavami, že už otázky nemají.

"I kdyby ze mě vyrostl třeba strom, já si tě najdu," řekl pan Novák rozhodně.

Paní Nováková se usmála a políbila ho na tvář. "A já tě vždycky poznám, Nováku."

Pan Kouřil vytáhl z kapsy kosu, máchl a pan Novák a paní Nováková se složili k zemi, mrtví, ale v objetí. Pan Kouřil se na ně chvíli díval, pak jim zavřel oči a usmál se.

"Nu což," povzdechl si a šel se připravit do hospody na smuteční popíjení. Za pár hodin objeví jejich těla sousedka, která si přijde pro kvásek. 

Pak se pan Kouřil znovu usmál. "Nebojte se. Našli jste se už tolikrát. Určitě se vám to povede i tentokrát."

A v tom tichu a klidu, které následovalo, se zdálo, že snad vítr šeptá slova naděje. Pan Novák a paní Nováková, jejich duše spletené jako kořeny stromů, se vydali na své poslední dobrodružství.