Les za vesnicí Hrůzov byl proslulý svou tajuplností. Místní lidé si šeptem vyprávěli příběhy o podivných událostech, které se tam děly, ale málokdo se odvážil vstoupit mezi jeho stromy po západu slunce. Právě v tomto lese rostl koniklec, krásná, ale záhadná květina, která kvetla jen jednou za deset let.

Před mnoha lety se v Hrůzově ztratilo několik dětí. Nikdy je nenašli, ale starší obyvatelé věřili, že jejich zmizení souvisí s květem koniklece. Mladý botanik Martin Kovář se rozhodl, že tajemství této květiny odhalí. Byla to pro něj výzva i posedlost.

Martin se vydal do lesa, vyzbrojen jen mapou a starou lucernou, kterou mu půjčil vesnický starosta. Když procházel mezi stromy, vzduch byl stále chladnější a tíživější. Les se zdál být živým organismem, dýchajícím a pozorujícím každý jeho krok. Po několika hodinách chůze konečně našel malou mýtinu, kde koniklec kvetl. Květy byly nádherné, zářící slabým, fialovým světlem.

Náhle uslyšel zvuk, který ho zamrazil až do morku kostí – dětský smích. Otočil se, ale nikoho neviděl. Zvuk se přibližoval a Martin pocítil, jak se mu tělo svírá strachem. Pak si všiml postavy – malé holčičky, která stála u okraje mýtiny. Její oči byly prázdné, bez života, ale její úsměv byl děsivý.

„Hraješ si na botanika, Martine?“ promluvila dívka hlasem, který zněl jako vítr šustící listím. „Víš, co se stane, když koniklec kvete?“

Martin se pokusil odpovědět, ale hlas ho zradil. Dívka se přiblížila a její postava začala mizet a znovu se objevovat, jako by byla součástí lesa. Martin si uvědomil, že před ním nestojí obyčejné dítě, ale duch jednoho z těch, kteří zmizeli.

„Přinesl sis světlo,“ řekla dívka a ukázala na jeho lucernu. „Ale to ti nepomůže. Koniklec kvete na krvi a strachu. Potřebuje oběť.“

Martin se otočil, aby utekl, ale les se zdál být nekonečný. Stíny kolem něj tančily a šeptaly mu do uší. Cítil, jak ho něco chytá za nohy a táhne dolů. Půda pod ním se otevřela a on padal, obklopen tmou a dětským smíchem, který ho pronásledoval až do bezvědomí.

Probudil se zpět na mýtině, ale noc byla temnější a koniklec zářil ještě silněji. Kolem něj stáli duchové dětí, jejich oči plné prázdnoty. Martin pochopil, že se stal další obětí temného lesa. Když se pokusil vstát, uvědomil si, že nemůže hýbat nohama. Kořeny koniklece ho pevně držely, pronikající jeho kůží a sající jeho krev.

„Teď jsi součástí lesa,“ zašeptal hlas v jeho mysli. „Budeš tu navždy, jako my.“

Ráno, když první paprsky slunce pronikly mezi stromy, vesničané našli opuštěnou lucernu na kraji lesa. Nikdo však neměl odvahu vejít dovnitř a hledat Martina. Les si vzal další duši a koniklec znovu zakvetl, zářící svým tajuplným světlem, které přitahovalo další oběti.

KONEC

Pan Novák zaklapl knihu. 

"Jaké to bylo? zeptala se paní Nováková.

"No, nevím." Utrousil pan Novák. "O něco lepší než to o tom klukovi jak bydlel pod schodama.