Paní Nováková si užívala klidné odpoledne doma, zatímco její manžel byl v práci. V kuchyni voněla čerstvě upečená bábovka a v pozadí hrála tichá hudba. Najednou její telefon zavibroval a objevila se zpráva od pana Nováka: "Myslím na tebe celý den, lásko. Nemohu se dočkat, až tě večer uvidím. Tvé oči jsou jako hvězdy, které osvětlují můj svět."
Paní Nováková se zarazila. Byla zvyklá na to, že jí manžel občas poslal krátkou zprávu o tom, jak se má nebo co potřebuje koupit na cestě domů, ale takové romantické vzkazy? To nebylo jeho obvyklé chování.
Další zpráva přišla brzy poté: "Vzpomínám na naše první rande, jak jsme se smáli a užívali si společný čas. Miluji tě víc než kdy jindy."
Paní Nováková se cítila zvláštně. Bylo to milé, ale zároveň trochu znepokojující. Rozhodla se, že si to vyjasní, až se pan Novák vrátí domů.
Když pan Novák večer přišel domů, vypadalo všechno normálně. Políbil ji na tvář a usmál se. "Jaký jsi měla den, drahá?" zeptal se.
Paní Nováková mu ukázala telefon. "Co je tohle? Odpoledne jsi mi poslal několik zamilovaných zpráv. To je moc hezké, ale překvapilo mě to."
Pan Novák se zmateně podíval na její telefon a pak na svůj vlastní. "Já jsem ti nic neposílal," řekl. "Podívej se, můj telefon je prázdný."
Ukázal jí svůj telefon a opravdu tam nebyla žádná odeslaná zpráva. Paní Nováková se zamračila. "Ale tady to je jasně od tebe," trvala na svém.
Najednou se jejich dům ponořil do neobvyklého chladu. Světla začala slabě poblikávat a ozval se podivný šum. Pan Novák a paní Nováková se na sebe podívali, oba stejně vyděšení.
"Musí to být nějaký vtip," řekl pan Novák, ale jeho hlas zněl nejistě. "Nebo snad chybný telefon."
Když zhasla světla úplně, z kuchyně se ozvalo tiché, ale zřetelné škrábání. Pan Novák vzal baterku a pomalu se vydal tím směrem. Paní Nováková šla opatrně za ním.
Když vstoupili do kuchyně, našli na stole položené jejich svatební album, otevřené na stránce s jejich první společnou fotografií. Vedle alba ležela stará, zaprášená pěnovka, kterou pan Novák už léta nepoužil. Pěnovka byla otevřená a z ní se linul tenký pramínek kouře.
"To je moje stará dýmka," řekl pan Novák zmateně. "Ale co dělá tady?"
Najednou se z kouře zformovala postava – stín, který se podobal panu Novákovi, ale byl chladný a bez života. "Já jsem ten, kdo posílal zprávy," pronesl stín hlasem, který zněl jako ozvěna pana Nováka, ale s podivným, mrazivým podtónem.
Paní Nováková vykřikla a stín se přiblížil. "Jsem ztracená část tvého srdce, kterou jsi zapomněl. Ale teď si vzpomínám a chci zpátky, co mi patří."
Pan Novák se vyděsil, rychle vzal pěnovku a hodil ji do krbu. Plameny se okamžitě zvedly a pohltily ji. Stín vykřikl a začal se rozpouštět v kouř, který se ztrácel v prázdnotě.
Když oheň dohořel, všechno se vrátilo do normálu. Světla přestala poblikávat, škrábání ustalo a dům znovu nabral svou teplou atmosféru.
Pan Novák objal svou ženu. "Omlouvám se, netušil jsem, že ta dýmka byla tak... Nevím jak to říct."
Paní Nováková se usmála a políbila ho. "Hlavně že je to pryč. Ty zprávy mě pěkně zneklidnily Nováku!"
"Vidíš, a to já jsem ti chtěl napsat, jak jsem účtoval poplatek za parkování a omylem jsem ho dal do špatné kolonky. Z toho by byla pěkná patálie!"
Paní Nováková se usmála a šla oběma připravit vaječné topinky. |