Pan Novák, muž zvyklý na své každodenní rutiny a zvyklosti, se jednoho rána probudil a cítil něco podivného. Jeho tělo se zdálo být neklidné, neznámé. Jakmile otevřel oči, zjistil, že má místo rukou nohy a místo nohou ruce. Zalapal po dechu a zíral na tu bizarní změnu s hrůzou a fascinací zároveň.

Paní Nováková, která zrovna připravovala v kuchyni čaj, zaslechla jeho zděšený výkřik a rychle přiběhla do ložnice. "Co se stalo, Nováku?" zeptala se starostlivě, když uviděla jeho výraz.

"Podívej se na mě!" zakřičel zoufale. "Mám místo rukou nohy a místo nohou ruce! Jak se to mohlo stát?"

Paní Nováková si nasadila brýle a podívala se na něj pozorně. Po chvíli zvedla obočí a řekla: "No, to je zvláštní, ale nemusí to být konec světa. Možná to má nějaké výhody, které ještě neznáme."

Pan Novák se pokusil vstát z postele, ale s rukama místo nohou to bylo mnohem těžší, než si představoval. Každý pohyb byl nešikovný a trapný, jako by se pokoušel naučit znovu chodit. S velkým úsilím a pomocí paní Novákové se mu nakonec podařilo dostat se na nohy – vlastně na ruce.

"Koukej, zvládáš to," řekla paní Nováková s povzbudivým úsměvem. "Teď si dejme čaj a zkusíme přijít na to, co dál."

Po chvíli se pan Novák rozhodl, že nejlepší bude, když večer půjde do hospody u Kouřilů a poradí se s chlapy.

Cesta ke Kouřilům byla nesmírně obtížná – každý krok byl boj s gravitací a vlastním tělem. Lidé na ulici na něj zírali, ale pan Novák to nevnímal. Jeho jediným cílem bylo dostat se do hospody.

Když konečně dorazil, vstoupil do dveří a všichni v hospodě se na něj podívali. Nejprve bylo ticho, ale pak se ozval bouřlivý smích. "No nazdar, Nováku, co se ti to stalo?" zeptal se jeden z chlapů, očividně se snažící potlačit smích.

"Tohle není vtipné," odpověděl pan Novák, jeho hlas plný zoufalství. "Nevím, co se mi stalo. Probudil jsem se takhle."

Chlapi se na sebe podívali a pak se začali smát ještě víc. "No, přiznáme se, Nováku," řekl jeden z nich mezi záchvaty smíchu. "Včera jsme trochu přebrali a napadlo nás, že by byla sranda ti přehodit ruce a nohy. Nevěděli jsme, že to budeš brát tak vážně."

Pan Novák zůstal stát jako opařený. "Vy jste mi přešili ruce a nohy?" zeptal se nevěřícně.

"Přesně tak," odpověděl další z chlapů. "Ale neboj se, můžeme tě vrátit zpátky."

A tak, za několik hodin a mnoho dalších záchvatů smíchu, byl pan Novák opět ve své původní podobě. Když se vracel domů, přemýšlel o tom, jaké to bylo být tak neobyčejný a jak rychle se vše vrátilo do normálu.

"Dobře, že už jsi zpátky," řekla paní Nováková, když se vrátil domů. "Jak to šlo?"

"To byla jen legrace od chlapů," odpověděl pan Novák. "Chvíli jsem byl výjimečný, bylo to zvláštní. Ale víš co? Teď jsem rád, že jsem zase obyčejný."

Paní Nováková se na něj usmála. "Možná proto tě miluju. Ta tvoje neobyčejná obyčejnost byla vždycky něčím hrozně přitažlivá."