Pan Novák jednoho dne objevil ve starožitnictví na rohu ulice zvláštní vázu. Váza byla vyrobená z jemného porcelánu, zdobená podivnými, téměř hypnotickými vzory, které vypadaly jako oči sledující každý jeho pohyb. Navzdory své zálibě v jednoduchosti si ji koupil a postavil na poličku ve svém obývacím pokoji.

Od té doby se v domě pana Nováka začaly dít podivné věci. Každé ráno, když se probudil, váza stála na jiném místě. Někdy byla na jídelním stole, jindy na nočním stolku vedle postele. Každý pokus o sledování vázy skončil neúspěchem, protože vždy, když se probudil nebo vrátil domů, váza byla přemístěna.

Jednoho dne, když se vrátil z práce, našel vázu na podlaze rozbitou na kusy. Poklekl a začal sbírat střepy, když si všiml, že uvnitř vázy byl skrytý starý, zažloutlý dopis. S chvějícími se rukama ho otevřel a začal číst. Dopis byl napsán starobylým rukopisem a obsahoval varování: "Kdo tuto vázu vlastní, je odsouzen k věčnému sledování."

Pan Novák se zamyslel nad podivnými událostmi posledních dnů a rozhodl se, že vázu raději vyhodí. Uložil střepy do krabice a odnesl je na půdu, kde je schoval mezi staré krabice. 

Nicméně, následující ráno našel vázu opět neporušenou a stojící na svém původním místě na poličce. Pocítil nával hrůzy a rozhodl se vázu zničit jednou provždy. Vzal kladivo a rozbil ji na tisíc kousků. Střepy odnesl daleko do lesa a pohřbil je.

Když se vrátil domů, cítil se konečně uvolněný. Ale v noci ho probudil podivný zvuk. Rozhlédl se po pokoji a jeho oči se zastavily na poličce. Tam, kde kdysi stála váza, nyní ležely její střepy, které se pomalu začaly spojovat zpět do původní podoby.

Pan Novák nemohl odtrhnout oči od té strašidelné scény. Tušil, že byl uvězněn v nekonečném cyklu, který ho bude sledovat do konce jeho dní. A tak seděl v temnotě svého pokoje, sledován desítkami porcelánových očí.

Pan Novák přemýšlel, co udělal, že si zasloužil takový vázný osud.