Jednoho dne se však stalo něco podivného. Když si pan Novák otevřel krabičku s obědem od paní Novákové, našel ve své krabičce s jídlem pouze tři zrníčka rýže. Zrníčka zářila neobvyklým modrým světlem. Přemýšlel, odkud se tam vzala, ale protože měl hlad, prostě je tam nechal a šel se najíst.

Jakmile se zakousl do svého sendviče, pocítil náhlou změnu. Svět kolem něj se začal měnit, barvy se slévaly a čas se zpomalil. Najednou se ocitl na prapodivném místě, kde se vznášela města v oblacích a lidé měli křídla. Vedle něj stál malý robotický průvodce.

„Vítejte v Dimenzi 420, pane Nováku!“ zvolal robot. „Jste vyvolený, kdo našel tři magická zrníčka rýže. Vaše přání se mohou splnit, ale jen pokud přijdete na to, jak je správně použít.“

Pan Novák se nejdřív cítil ztracený, ale rozhodl se zkusit štěstí. První zrníčko použil s přáním, aby nikdy nemusel do práce. Nic se nestalo, jen se cítil trochu hladovější.

Druhé zrníčko si přál použít na to, aby měl nekonečné bohatství. Znovu se nic nestalo, ale začal cítit lehkou závrať.

Zbývalo mu poslední zrníčko a pan Novák už nevěděl, co dál. Nakonec si sedl na okraj svého stolu a zamyslel se. Co by si skutečně přál? Pak si vzpomněl na ty malé radosti života – na svou kávu, na svůj sendvič, na úsměv paní Novákové. Přál si jen vrátit se domů a aby věci byly jako dřív.

S touto myšlenkou snědl poslední zrníčko. Náhle se svět kolem něj rozjasnil a on se ocitl zpět ve své kuchyni. Vedle něj na stole ležela jeho krabička s jídlem. Všechno vypadalo jako dřív, ale něco bylo jinak. Uvědomil si, že se cítí nesmírně spokojený a šťastný.

Otevřel krabičku a v ní byl sendvič. Pan Novák se do něj spokojeně zakousl.

V tu chvíli se vedle něj objevil robot. "Vítejte v dimenzi 600! Tento sendvič..."

Pan Novák znechuceně hodil sendvič do koše a odešel ke Kouřilům dát si pořádnou sekanou a pár dvanáctek.