Zastavuje ve svém pádu, aby se pokochal nebeskými výškami a zaplakal nad lidskou malicherností a neprostupností zemské kůry. Potom padá dál, aby deklaroval že je přece jen menší, než si myslí.

Smějící se slunce zapadá a svými posledními paprsky prosvěcuje malou mýtinku..

Zde prožíval Wolker svá chlapecká léta.

Zde se nad tím po letech pozastavoval Zábrana.

Nedávno postavená gemiňácká lilie se pomalu rozpadá, aby ji za rok opět nahradila nová. Křičí na mě Špalkovým hlasem. Jsi jedinečná lidská bytost. Jsi jedinečná lidská bytost. Nikdy tady nebyl takový člověk jako jsi ty a nikdy už tady takový člověk nebude.

Jak mám rád tyto obrazy. Čím jsou starší, tím jsou na nich lidé, které mám rád usměvavější. Děda si bere babičku. Tři rány kladiva do hřebíku a pauza. Tři rány kladiva do hřebíka. Teď je to právě dvacet let, co tady promoval pan farář Mikeš. To vím přece tvoje maminka na ní šla.

Poslední hodina. Nevím ani proč zrovna nad ní bdím. Že nějaké číslo na tachometru života přeskočí, nemůže. ovlivnit cestu. Stejně utíká dál a zajímavá místa jsou jinde. Vzpomínám si na tu historku o vařících se racích. Při čtyčiceti stupních vzpomínali jake to byla při dvaceti. Připadám si stejně nevděčný. Lidé okolo mě jsou stále stejní, ikdyž se rok od roku obměňují. Tyto řádky jsou nuceně šroubované. Jsou stejně těžké, jako tato moje hodina. Nestydí se přemýšlet o tom, co bylo a bude. Budu mít snad za hodinu méně lásky? Nebudu si stýskat za to co bylo? Nedokáži pojmout tu velikost, která se na mě valí a přesto jí musím pochopit. Nedokáži pochopit to úzkou pěšinu uprostřed kopců a divadelních zahrad a přesto ji musím tolerovat. Nedokáži tolerovat tu krásu mladých dívek a jejich potměšilý úsměv a přece ji musím milovat. Dnes v v noci se půlí můj život. Možná se dožiji padesáti, možná šedesáti a nebo třiaosmdesáti. NEVÍM. Vím ale že z matematického hlediska je dnešek přesná polovina mého života.

Už to mám za sebou. Nepřišla na mě ta panika. Navštívil mě pouze jakýsi klid, jistota. S tímto mírem ve svém srdci si jdu lehnout. Ano už nikdy nebudu týnejdžr, už nikdy nebudu náctiletý. Ve světě ale málokdy použiji zrcadlo a svět má stále všechny svoje tváře. Všechny svoje barvy. I tu mladistvou. Posílám k čertu všechna zemská náboženství. K čertu s každou církví. Skrze nynější tmu a ticho cítím jen dvě myšlenky, že Bůh je a že mě má rád. Skrz minulou hodinu chci říct, že i já jeho mám rád.

Jako devatenáctiletý jsem ztratil peněženku. Nebylo v ní moc peněz, ale měl jsem v ní občanku a za její ztrátu se prý platí pět tisíc pokuta. Hledal jsem jí všude U babičky. U Wolkra. U zubaře, který říká máme kapitalismus, před patnácti lety jsme cinkali klíčema. U toho dědy, co říká jazz nestárne a neovlivňují ho generace ani doba, protože je to jazz. U toho převozníka na Dunaji, co se stále směje a smál se už tenkrát, kdy jsem jel do Alp. Brečel jsem, cítil jsem bezmoc. Měl jsem vztek na každého, kdo se mi připletl do cesty.

Jako dvacetiletý jsem ji našel v šuplíku s ponožkama.