„Proč mi chceš ublížit?“ zeptal se mě.
      Svět je temný, pozemský život je temný, lidé jsou temní. Temnota nás spoutává, drží nás pevně zavřené v nerezavějících železech malicherností. Sny jsou krásou, pravda bolestí. Sen je pravdou a bolest je krásná.

„Chci ti pomoct,“ lidstvo chátrá temnotou, potřebuje ukázat cestu ke slunci. „Naučím tě létat.“

Jak krásně zní šumění větru. Vzdaloval se. Těším se až vzlétnu, nejdřív ale naučím létat ostatní. Vyhodím je z hnízda strachu jako matka své ptáče. Mávejte křídly, řeknu jim, než je shodím do bezpečí. Všichni jsou tak nezkušení, tma nic nenaučí.

Někdo mě chytil za křídla a jedno mi zlomil. Jste hloupí. Jak vám teď pomohu? Vyškubl jsem se.

„Ty cvoku!“ slyším. „Co blázníš! Seš ale…“ šumění větru, šumění peří. Mávejte křídly, řeknu jim, tma nic nenaučí. Bolest, jak sem mávnul do prázdna. Šumění větru, šumění smrti. Teď! Letím…

Výš a výš, jaká krása. Bolest je krásná. Křídla nasávají vzduch, poznávám všechny které jsem učil létat. Letíme ke světlu.

Paprsky začínají dopadat na mojí tvář, osušují slzy dojetí a pronikají temnotou. V jednom z nich zahlédnu několik obětí tmy. Už nikdy se neosvobodí z prokletí pozemského života, protože jim nikdo neprozradil, proč mají křídla. Z ohromné dálky ke mně pronikají jejich hlasy…

„Blázen. Copak si myslel, že umí létat?“