Ze zlosti, vzteku, touhy a žalu, zrodil se uvnitř spleen. Byl temný jako myšlenky a tichý jako hlas křivdy. Vrčel, bublal a hnil. Nahrazoval šedou nudu černou bolestí, schovaný za každým slovem a úsměvem, nepoznán, ovládal svět.

Rostl a sílil tím více, čím více ubližoval, úmyslně ale rafinovaně, podle, zrazoval a klamal. Žil na úkor vlastních výčitek a zklamání druhých. Žil ze smrti a sám neumíral, nikdy nebrečel, vždycky se smál. Pohltil veškeré city dřív, než stačily vzniknout, neúprosně a bez lítosti ničil a plenil vše jiné.

Z ničeho, jen z kapek krásy, úsměvu a něžností se narodila v srdci láska. Byla nádherná, silná a hřejivá, jak jen dokáže láska být. Svým úsměvem léčila, žádala o pozornost, nenápadně ale sladce, překrásně. Žila z radosti z maličkostí, z pocitu nevinného vlastnictví – krásy… Rostla a sílila, až byla velká jako spleen.

Činila svět výjimečným, a proto neměl spleen šanci vyrovnat se jí. Pohltila ho lehce, tak lehce jak se zrodila, jak se dokázala se vším vyrovnat. A pak klopýtla. Nejdřív malinko, že si toho ani nevšimla. Byla pořád úžasná, ale ne tak jako dřív. Bála se… Až moc. Jednou se zničehonic ztratila. Rychle, bolestně a tiše, i když křičela, hodně nahlas, hlasem křivdy. Zakopla a rozbila se na kousky… Kusy utrpení, žalu, zklamání a vzteku.

Ze vzteku, zklamání a žalu zrodil se v hlubinách spleen…