Zavolej...

Zavolej jí, zeptej se, jak se jí daří, jak je? Řekni: „Sem rád, kotě, že tě slyšim…“

Jako tolikrát předtím. Ne, jako nikdy předtím. Nikdy to nebude jako minulou sobotu, minulý večer, dnešní ráno. Přiznej si to, jestli se nebojíš… Srabe. Číslo roztrhaný – po dnešní euforii. Co ještě z ní zbylo? Strach… nevíš z čeho.

Túú túú - pomlka, děsivě připomíná tvůj život, krátká, ale dost dlouhá, aby sis to uvědomil, spousta věcí tě napadla, a zase - túú túú – tón smutku, zdánlivě zapomenutý, přesto si ho dneska zase našel, tvůj život, něco v něm praská, no jistě - tu tu tu - stupňuje, zrychluje, sílí, bolí v uších, v hlavě, v srdci, v kalhotách – zase stojí, myslím na tebe, bez pomlky – zmizela, bez života - umřel…

Zavolej… Dokud je čas.

Praská. Ale ne v telefonu. Ve mně, uvnitř. Ne kosti. Skřípe a vrže. Ne zuby. Odklápějí víka svých hrobů. Myslel sis, žes je ještě nepohřbil? Tak pohřbil, brzo, teď se vracejí. Padáš k zemi pod jejich tíhou. Padáš mnohem níž, než si uvědomuješ, než si po dnešním odpoledne kdy chtěl. Jedna za druhou. Dupou po tvý náladě, zuřivě, mění ji. Všechno tmavne, černá barva, nic jinýho nevidíš, zvonek… A zase. Je pozdě, nezvládneš a nezavoláš. Nemáš strach, kašleš na to, co se musí stát. Zavolej jí… No tak přece zavolej! Z černý se stává bílá, padáš, z bílí se formují stíny, živé a barevné, padáš hodně hluboko, zostřují se, spadl si. Vylezli. Všichni. Spadl si až k nim. K torzům svých vzpomínek, do minulosti…

Bereš za kliku, zuřivě, běžíš, rychle, nepřirozeně, letíš. Lítáš ve svých vzpomínkách a pocitech, jasně si to uvědomuješ. Víš co se stane. Překaž to. Běžíš, řveš, slyšíš pláč. Pak křik, nakonec sípání. Dveře vylítly. Přichází tma, přichází nový život. Jeden odchází a s ním i ta děvka. Znovu letíš. Pryč, zavíráš, utíkáš. Nepřirozeně. Letíš. Opravdu letíš! Ne, to tě jen podpírají…  Myslíš, že vzpomínky?

„Máme tě ty grázle. Je mi z tebe na blití.“

Nemůžu; Už zas padáš, temno, černo, bílo, stíny… Nezvládl si to, bojíš se víc o ní, i když tušíš, že jí už nic neublíží, bojíš se víc jí než poldů…

„Zavolat. Musim… jí zavolat! Musim se omluvit… kotě? Odpust.“

Vrzání a skřípání. Klam… Je to klam. Zalezli, snad navždy. Lžeš si, vyjdou zase, brzo. Klam jako celej dnešní den - není to pravda! Bude to dobrý, musim jen zavolat. Odpustí mi.

„Nezavoláš si. Hodně dlouho si teď s nikym nepopovídáš, to si piš.“

Praskot víka. Odklápějí ho ti poslední, zapomenutí, mocní. Mají moc zabíjet… Jako já sám. Padáš… Pořád dokola. Klika, vztek na ní, na děvku, zradila tě, šoustalka, co dá za hezký slovo, sedíš na ní, obkročmo, cítíš její tep, slabší a slabší, pláč, křik, sípot, vzrušuje tě, víc než jindy, zuřivě přirážíš nad nehybnym tělem, znova a znova, ještě jednou, naposled… Tma, telefon – zavolej jí, odpustí ti…

„Neodpustí ti. Nikdo. Pochybuju že někdy odpustíš sám sobě. Našli jí před dvaceti minutama...“

           Nevadí… To přece vůbec nevadí. Hlavně, ať mi odpustí…

Zavolej.
Zavolej jí, zeptej se, jak se jí daří, jak je? Řekni: „Sem rád, kotě, že tě slyšim…“