Tichá oddanost myšlenek bez nápadu
v hlavách dětí s vypadanými vlasy
pomalu
zavaluje výčitkami troufalost matky jež je za poledního žáru mrazivé nesnášenlivosti
nechala hrát na pískovišti života V separaci Nedostali ani bábovičku ani lopatičku netuší o geometrii, architektuře, lásce neumí si z písku postavit svět neumí nic než hrob V mozku jim vedrem strachu rozkvétá kytička cynismu jednou si kvůli ní i ten poslední bez paruky vyrve vlasy To ale až potom co ho matka poprvé tiše a bez nápadu nakojí syrovou dospělostí z pískoviště života... |