Krok za krokem, vzpomínka za vzpomínkou

Blíží se nočním oparem kolem mlhavých náznaků města

Cesta je prázdná a tichá.

Není nic co by to mohlo zkazit, ukončit.

Kroky se rozléhají po tajemných oprýskaných domech, které se dají těžko spatřit

Víte ale že jsou tam kde mají být.

Záblesk její kamené tváře se objevuje v myšlenkách, které na něj reagují

Zavírá oči, snaží se její obraz

Její živou tvář uchopit ve zpomínkách

Její vzpomínka je ještě čerstvá, její stopa jsou ještě zde

Ale bez toho nejdůležitějšího

Ona už tu není.

Bude muset budovat svůj život znovu, nebude na ní závislý

Nesmí na ni myslet a nesmí ji zapomenout.

Krok za krokem, myšlenka za myšlenkou,

Noc je již hluboká, zcela nasáklá samotou a opuštěním

Ani vítr, který ve dne tolik řádil už nemluví.

Všichni spí,

Kromě starých oprýskaných domů

Všichni spí.

Chrliči hlídají pohřebiště před potulnými narkomany

Střeží hroby, jejich tvářemi

Smutné, prokleté stvůry, zohyzděné, pěstované kvůli zrůdnosti,

Jejich původ je oddělil od ostatních tvorů,

Jsou to noční přízraky, tak zohyzděné

Že mohou jen chránit mrtvé a tiché hroby.

Snad se narodili jako normální děti,

Odlišné, odporné děti.

Stojí mezi nimi a hladí jejich kamené studené hlavy ze kterých odlétává prach zapomění

Ví, že mu jsou věrní, nezná je jako zrůdy,

Ani jako zvíře, které se dá pochovat, nebo uhodit

Ví že jen oni mu rozumí.

Ale on jim nerozumí, nikdy by nemohl,

Proti nim, si žije jako bůh. Jen se tak necítí.

Jeho utrpení je nicotně obrovské a beznadějné pro obyčejného rozmazleného člověka.

Tíží ho , její přízrak spící někde hluboko v jeho hlavě.

Několikrát ji snažil zapít,

Zapíjel ji tím nejsilnějším co se dalo vypít

Nakonec to bylo ještě horší.

Přestal pít, skoro jíst a zapomněl žít. Chudák.

Nestihla se ani rozloučit, tak to bývá vždycky

Nikdy není čas se rozloučit.

Teď je mrtvá a pro něj je pozdě,

Modlím se za něj, aby se naučil zase žít.

Hladí chrliče a plače jako každý den.

Drogy přestaly působit, láhev je prázdá

Prázdná jako její oči, jako sklo bez tvaru

Už si někdo jiný smlsává na jejím těle.

Mladí milenci se objímají na jejím ledovém hrobu.

Milují se a myslí jen na sebe.

Byla by šťastná z takové lásky.

Smiluj se

Nauč ji smát se

Nauč ji plakat

Stále cítím, že na mě čeká,

Že ode mě neodešla,

Vždy jsem se cítil slabší, ale bez ní

Jsem i bez duše.

Prší,

Déšť se rozbíjí o chodník,

Je to nejchladnější léto,

Které kdy zažil.

Prší a jeho pláč se smývá

Proplétá se mu po tváři.

Kvůli ní jsem se naučil milovat, tak proč už nemůžu!

Smiluj se

Nauč ji se smát

Nauč ji plakat.

Stále doufám, že má nádherná křídla,

Že mi jen na chvilku odletěla do oblohy.

Pláču nad svou nemohoucností

Pláču nad ní

Chci pohladit její křídla a říct si že jí nic není,

Že mi jen na chvilku odletěla do oblohy,

Chci ležet vedle ní

Déšť buší do země a voda ji hladí.

Mladí milenci odešli na lepší místo pro lásku.

Dešťová voda mu ji bude do konce života připomínat.