Krásné, veselé tváře chodících kolem mě, potkávajíc zdravím a smekám. Osobnosti, které budují, budují můj nový život, spoléhám - očekávám. Peníze rodina, čekám. Mají, chci. Pohled do světa, každý jinde a baví se spolu, sleduji, poslouchám je a jejich rozumy, které nedokáži ocenit, nesnažím se. Strom, starý dub uprostřed rozkvetlé louky, nejsem, sleduji, mračna se blíží, bílá, sněhová. Plují a vytvářejí tvary, kterým nerozumím, neporozumím - snažím se. Dnes pršet nebude, možná zítra.

Cítím pyl - zvláštní vůni a zvuky tření. Vidím. Roj krásných barev třpytící se mi do očí. Motýlí křídla. Mračna motýlích křídel, bez těl poletují a odrážejí barvy. Je to takový malý tichý cirkus, ve kterém nejsem. Nejsem zván. Pozoruji, vnímám. Nerozumím, křídla sama nelétají. Je to krása, snad ji vidím jen já. Snad jsem se zbláznil. Snad. Jsem šťastný, protože vidím, jsem smutný, protože nejsem oni. Nebudu. Kráčím k nim a oni neulétavají, možná čekají. Zdravím, neodpovídají. Vcházím...

Stojím uprostřed vonícího zářivého roje motýlích křídel bez těl.Jsou plaší, ale rychle se otrkávají. Hladím je, jak kolem poletují. Jsou sametoví a přítulní. Vrací se jich ke mě pro pohlazení víc a víc. Hladí se o mě. Mazlí se. Pláču...

Došlo mi to, vzali mě mezi sebe. Kráčím zelenou kvetoucí loukou, míjím starý dub, který mě kývá na pozdrav a kolem mě, mračná motýlích křídel, dnes pršet nebude, možná zítra. Nepřestanu plakat...