Brzdy zapěly píseň vykastrovaných kocourů a vlaková souprava neochotně zastavila na malém nádraží kdesi v horách. Hustý vzduch dávil zvuky, krajina byla němá. Vše předznamenávalo bouři. V okolí nebylo živé duše. Zem zmírala žízní. Dveře motoráku se líně otevřely a v jejich útrobách se zjevil tulák. Rozhlédl se a sestoupil po schůdkách na vyprahlou půdu. Sandály zvířily prach. Vlak se nemotorně rozjel.

V pásech pražců stál člověk kolem pětatřiceti, neupraveného zevnějšku. Z vytáhlé postavy viselo otrhané triko, kdysi snad modré, s kterého slunce pomalu olizovalo barvu a měnilo jej v šedý stín. Vybledlé džíny nesahaly ni ke kotníkům a z bagančat vyčuhovaly kostlivé prsty. Tvář z většiny zakrýval zanedbávaný plnovous. Vlasy, které se zřejmě zježily zděšením, když jim byl na večírku vyšší společnosti představen hřeben, ukazovaly do všech světových stran a málokterý okusil sílu zemské přitažlivosti. Jen oči, oči byly krásné, hluboké studny, na jejichž dně se skromně blýskaly perly s nečitelným obsahem, snad jakousi vyšší moudrostí či trýznivou zkušeností. A teď jejich zrnka plavala neznámým prostředím, co chvíli se usazujíce na nejrůznějších předmětech neklidně jako mouchy.

Když vlak zmizel za ohybem nejbližšího kopce, rozkývaly se dlouhé paže a tulák se pomalou, klátivou chůzí vydal po prašné cestě do míst kde tušil srdce vsi. Mírně napadal na levou nohu. Dokulhal k prvnímu stavení, nahlédl do nízkých oken a zabušil na vrata. Ani pes nezaštěkal. Po chvíli čekání zabouchal znovu. Nic. Z krátké rezavé trubky na vratech, zřejmě zde nahrazující schránku na dopisy koukala rulička denního tisku. Jak dlouho jsem už nečetl noviny, pomyslel si. Pár prázdných vteřin váhal. Opatrně se rozhlédl a vytáhl svitek ze schráně. Za branou zaštěkal pes tak výhružně, že se lekl a s kořistí v ruce uskočil o půl metru zpátky.

Když se vzpamatoval a ujistil, že zde krom proklatého zvířete není nikoho, kdo by jej zpozoroval, pohlédl na první stranu. Jeho oči se vyvalily zděšením jak dva pingpongové míčky. Na titulním snímku byl zachycen čahoun nedbalého vzezření jak krade noviny z cizí schránky. Zvědavost přemohla strach z mrazivé předtuchy. Odkýval se i s úlovkem o několik metrů dál. Nikde nebylo živé duše. Posadil se pod křížek ve stínu staré lípy a znovu se zahleděl na úvodní stranu novin. Kus staré trubky na vratech, papírová rulička, týpek s nenechavým pařátem. V naději otočil list. Na černobílé fotografii chlap sedí pod stromem u cesty, zírá do otevřených novin, Kristus ho pozoruje z kříže. Ztěžka polkl. S úšklebkem ve tváři pozoroval třesoucí se ruce, jak, nečekajíce na rozkaz mozku, poodkrývají nový text. Oči sklouzly k obrázku; černý automobil starší výroby, uskakující Kristus v odrbaných džínách, lípa, ukřižovaný tulák?

Nevydržel. Vyskočil v pomatení, nerozhlížeje se vlevo ni vpravo. Za zatáčkou se vynořil černý vůz. Sotva stačil uskočit. Noviny pleskly celou přední plochou o zem. Zděšeně upřel pohled na zadní přebal výtisku a jako opařen jej zvedl. Spatřil sám sebe s nožem v zádech.

Zvedl se vítr, zvěstující bouři. Udeřil hrom. Vandrák se rychle vzpamatoval z šoku. S hrůzou v očích zíral na ukradené noviny, zoufalými pohyby je roztrhal, odhodil a nevnímaje větru, rvoucího listí ze stromů, se rozeběhl pryč lipovou alejí. Obloha spustila prudký déšť. Hrom s bleskem roztrhly masív dusna. Novinové stránky hltaly vodu. Motýlu na kříži ztěžkla křídla. Už nikdy neodletí k nebi.