rychlej sen :

"popletenej čas, náměstí s vodotrysky, málo peněz, starobylej, ale ne tak úplně, obchod s potravinama, zapomněli nás tam a my jim tam krademe ubrousky, chci si umýt ruce, teplá voda teče krásně červená a trošku průhledná, studená voda modře, používám nějakou mantru, celou dobu toho snu, než se probudím tak mi hlavou bleskne začátek nové básně" 

v mým genetickým kódu je překlep
začínám se měnit v obojživelníka
( tohle je asi narážka na to co včera říkal, když se klátil u stolu a svým tělem vytvářel fraktální obrazce, kdyby jeho tělo zanechávalo ve vzduchu volně levitující namodralou stopu ve tvaru jeho těla, celej svět by explodoval krásou – jsem rád že to tak není )

pamatuju si jak jsem včera málem spadl, ale chtěl jsem pro tebe udělat cokoliv, vždycky potom mám takový výčitky, ale asi bych neměl mít, vypadá to že ti to nevadí
měříme dny na otvírací doby
a to nám odsává barvu z obličeje 

( bál jsem že to včera nebude lepší, bál jsem se že už v životě nenapíšu ani řádku, ale teď jsem na to přišel - člověk prostě musí psát, cokoliv, možná to nemusí být ani slova, stačí jenom mechanický doteky, to jak člověk klouže prsty po klávesách a občas si dovolí nějakou jazzovou vychytávku, jakože odpálí enter malíčkem kterej si u toho hodně vykloubí a tak )

( chtěl jsem včera začít pracovat na měděné básni, myslel jsem že prostě otevřu oči, nechám si to všechno vpravit do těla, automaticky a potom to jenom všechno najednou řeknu, vychrlím, ale už mi to nějak nejde, už asi nejsem ten malej dráček kterej si kdykoliv usmyslel čímkoliv ohromit a proslavit se – teď už to nejde a já myslím že vím čím to je – to tím jak hřbetem ruky odrážím pořád jenom samý odpadky, to jak mi do cesty nevstupuje nic dobrýho, protože něco dobrýho mám v cestě pořád a to se občas změní a občas skoro zmizí a já skoro nevím jestli se o to můžu opřít )

osa - chtěl bych do té básně vložit něco ze svých snů, něco ze zvuku blonde on blonde, něco z toho vedra co mě pořád zabíjí, něco smutku z toho že odcházíš každej večer a něco naštvanosti z toho že odcházíš každej večer, trošku vděčnosti směrem k tvýmu tělu a hodně vděčnosti směrem k tvé duši, to co říkáš a to co poznám že si myslíš – těch snů tam možná může být víc, protože je to skoro to nejintenzivnější co se mi poslední dobou stává – jsou to moje sny, zlý a prohnilý, nabroušený do ostrosti všech hran a lesknoucí se nekonečnem, zábavný a rychlý a strhující nebo pomaličký, rozvláčný, ulepený od tvé lásky a umístěný do středu mé hlavy, abych celou noc svítil jako reflektor a mohl takhle zprostředkovaně kontrolovat dýchání a tep celýho města, abych mohl tančit v okně přímo do města a svým smíchem přivolávat všechny leguány a chameleóny kteří ve městě jsou – včera jsem měl vizi nějaké staré rybářské lodi, hodně staré, nebo snad zákoutí nějakýho města, skřípající lucerna nebo světlo nebo prostě jenom bod vycházející z baterky, krásnej a popraskaná zeď, francie devatenáctýho století ( to asi nebylo tak úplně ono, prostě zeď která byla svým způsobem nehmotná, protože zeď která by vyvolávala takovýhle emoce prostě neexistuje )

 
je mi prostě špatně, ať se děje cokoliv, neumím být v pořádku, neumím být nerozpolcenej, je mi tak špatně jak jen to jde a snažím se to zakrývat neustálým smíchem, to jak se občas odtahuješ mi rozbijí hlavu , to jak se pohybuješ a jak se na mě občas podíváš ( občas občas občas tě mám taky plný zuby, ale je to krásný, je to krásný tě občas nevidět a potom vyzvednout do výšky a zaklonit se abys celá ležela na mým těle a smála se a snažila se dostat dolů )

policie mě sbírá z parku o půl třetí ráno, ale to jenom proto abych si dokázal že na to mám, jenže nemám důvod -  napíšu konečně měděnou báseň a ta bude výborná, ach tolik výborná, prosím

je to úplně normální a poctivej strach, ten pravej, v mých snech se všechno ničí, rozkopává, hoří a je zaplavováno, rozprskává se do tisíců malých kousíčků, je drceno a rozkousáváno, moje sny mě zabíjí, nedivím se že byl dalí normální šílenec.

voda teče barevná