Stála na schodech před kinem
v zatuchlé provinční díře.
Na náměstíčku nebyl nikdo,
jen mlha kryla rozbitou dlažbu.
Najednou zaujala pózu.
Najednou teatrálně začala
přednášet verše.
Významově pro kohosi,
koho měla ráda.
Tady pro nikoho.
Klekl jsem si na asfalt
a na hospodský cech
jsem si pod hlubokým dojmem z té scény
zapsal první verš.
Bál jsem se,
že je to jen sen
a že ty verše zapomenu
až se probudím...
Najednou mne cosi zdvihlo -
- a najednou jsem stál před ní -
- pod schody.
Tak nádherná - a sem tak nepasovala -
- sem, do Lišákova,
se absolutně nehodila -
- s těmi nádhernými verši...
Okouzlen jsem počkal,
až to vyznání odříká -
- už jsem ani nevnímal slova.
Už tu byla jen ONA.
Jakmile přestala přednášet,
zařval jsem "Bravo!" -
- a tleskal jsem... jako blb.
Pohlédla na mě
s výrazem udivení a odporu.
Vyběhl jsem schody,
málem jsem jí utrhl ruku -
- jak jsem se ji na ni pokoušel líbat.
Odtáhla se.
Ucukla rukou.
Říkám jí:
"Ty verše - a vy - to je NESKUTEČNÉ - NÁDHERNÉ!
Básnířka - a tak krásná...
komu jste to složila?"
S odstupem mi věnovala jen:
"To ne já - to je přece Klíma..."
Já na to: " Kdo je Klíma?
Jo ten, co napsal Utrpení knížete Sternenhocha?"
"Ne."
A už se se mnou nebavila.
Prohrál jsem.
Stál jsem tam,
na těch schodech,
s pocitem podvedeného blbečka.
Na štěstí to BYL sen -
- probudil jsem se -
- a verše jsem zapomněl.
Probudil jsem se do rána plného nenávisti ke snu,
k ní,
ke Klímovi.
A propos - kdo je KLÍMA?...