Tyhle erotické časopisy…kdo říká, že nikdy nevyzkoušel techniky v nich popisované, ten musí lhát. Nevěřím, že lidé rádi neexperimentují.

Před několika lety…
Seděl v kuchyni, četl si povídku v jednom z těch obrázkových časopisů, co nejsou pro děti a měl ten výraz, který mě od jisté doby značně zneklidňuje.
„Provázky? Hmm…“ jsem od přírody hravá a běžela jsem posbírat prádlo.
„Ty jdeš TEĎ žehlit?“
(Možná jsem ho tou šňůrou měla spíš přiškrtit.)
„Ne, miláčku, já nemám JINOU  šňůru.“
„Já si představoval víc romantiky…hedvábné šátky třeba.“
„Nenosím šátky, broučku…tak kampak tě mám přivázat?“ tahle představa se mi opravdu zdála velmi vzrušující.
„Nenene…tady přivazuje on ji a já bych rád vyzkoušel, jestli budeš reagovat stejně jako ona.“
Na tomto místě jsem měla poslechnout své signály, které mi jasně říkaly „neblbni, ten časopis je děsnej plátek, kdoví co tě čeká“. Neposlechla jsem.
Po všech těch věcech kolem…vínko ( nesnáším alkohol, ale překonala jsem se), svíčky, hudba a hlavně předehra ( tu prostě miluju – nekonečné oddalování věcí příštích…), došlo k samotnému svazování. Postel v ložnici nemá nožičky, takže ke svazování došlo na roztaženém gauči v obýváku, kde ze mě pomalu opadávaly ty příjemné pocity. Sledovala jsem odevzdaně jeho počínání, které se začínalo podobat montáži nábytku. Chápala jsem, že není jednoduché přijít na to, kudy vést provázky, když gauč není uzpůsoben takovýmto sexuálním experimentům.
„Škrtí mě to na pravé ruce.“
„Levá!“
„Noha, ne ruka!“
Po delší komunikaci jsem byla přivázaná zdánlivě pohodlně, ovšem pro mě šlo o velmi potupný pocit nehybnosti a nekontrolovatelnosti věcí příštích. Když zná ale partner vaše citlivá místa, dokáže vás přivést do stavu, kdy zapomenete i na to, že vám modrají obě zápěstí současně a znehybníte v poloze, která se zdá být v tu chvíli snesitelnou úměrně vaší bolesti a slasti zároveň.
Když už se mé tělo začalo ( po střídavé hře s horkou čokoládou a ledem prokládané jeho hbitým jazýčkem ) domáhat toho, co následuje po předehře, přišly na řadu kolíčky na prádlo. Já vím, že o těch nebyla řeč, ale já tady na vysvětlenou chci uvést, že já tu erotickou povídku předtím nečetla!
„Jauvajs!“
„To tě nemůže bolet přeci.“
„Ale bolí! Oni tam fakt píšou kramlíky na prádlo?“
„No..píšou…počkej…“
Odešel. Šustí papír, asi čte. Zabiju si ho, jen co mě rozváže.
Vrátil se a hraje si s kolíčky.
„Jestli si budeš hrát, můžeš mi pustit telku?“
„Nemůžu, jen povolím ty pružinky. Pak to bude příjemný, uvidíš.“
(Ty taky uvidíš.)
Je fakt, že kolíčky, pokud mají povolené pružinky, mohou být příjemným nástrojem ke zvýšení napětí a rozkoše. Opět jsem cítila, že právě v této pozici – bezbranná a nehybná – chci jeho přítomnost blíž než blízko. A když už to konečně vypadalo, že mě nebude dráždit jen na krajíčku a „vstoupí“, přejel mi jazykem spodní ret a řekl: „Skočím si na kafe.“
Na kafe! Provazy se mi ještě víc zařezaly do zápěstí a za jiných okolností by mi jistě přestala do konečků prstů proudit krev, ale vztek mi ji tam dodával zvenku a já jen zašeptala:“Dopiješ si je potom….“
Začal se oblékat a já nevěřícně čekala, co  bude dál.
„Přijdu za 20 minut.“
Zavřely se dveře.. Dveře od bytu!
„Parchante jeden!!!!“ Nic.
„Milááčkuuu….??“
Je fakt pryč?
Dostat se z provazů, když několikametrová šňůra vede odnikud neznámo kam, je nemožné. Vážně. Zkoušela jsem to tak dlouho, dokud se nezavřel gauč. Myslím tím, dokud se nezavřel tak, jak bývá normálně - na sedací polohu. 
Ležela jsem v úložném prostoru se všemi těmi kolíčky, modrým zápěstím, vztekem a zvukem, který vydává gauč, když ho skládáte…žu…ten zvuk zní opravdu takhle krátce.
V úložném prostoru vlastního gauče máte dvě možnosti - buď budete řvát vzteky a snažit se překousat provazy, na které nedosáhnete, nebo se budete snažit najít sexy polohu, ve které vás on po svém návratu najde. Po několika hodinách…uvnitř gauče neexistují minuty…zarachotí (pro vás velmi tlumeně) klíč v zámku a pak se (pro vás velmi tlumeně) ozve: „Miláčku???“
Ten pobavený úsměv bylo první, co jsem viděla a Nezapomněla! To milování, je to druhé. A to třetí to dvacetiminutové povídání, kdy jsem na otázky: „Už jsi klidná? Opravdu se nezlobíš? Můžu tě už rozvázat?“ odpovídala „Nezlobím. Opravdu ne.“ a s tím nejsladším úsměvem jsem myslela na to, že příště je na řadě on.

Nenosím hedvábné šátky. Ale teď už je doma mám.
Hedvábí nezanechává stopy po škrcení.