Jak vznikl jeden text

V mírné inspiraci knihou Jana Zábrany – Jak se rodí báseň, bych tu rád pootevřel jedna dvířka, kterážto by za sebou mohla skrývat něco, co by mohlo být zajímavé a inspirativní pro nás pro všechny. Tedy úvodem, zmíněná knížka obsahuje několik esejí na téma zmiňované v názvu ( E.A. Poe – Filozofie básnické skladby, L. Aragon – Povím ti, jak vzniká báseň, S. Spenser – Jak se dělá báseň, J. Kolář – K problematice básnické skladby, A. Ginsberg – Poznámky ke knize Kvílení a jiné básně, H. M. Enzensberger – Vznik jedné básně) . Můj text se víceméně bude opírat o všechny z nich a přesto snad bude mít právo na svébytnou existenci.

K nastínění jednoho okamžiku tvůrčí činnosti – i když těch okamžiků bylo nakonec více – jsem si vybral svůj poslední text – Cesta přes řeku. Už ve chvíli, kdy jsem ho začal psát, jsem si uvědomoval, že bych rád tuto maličkou esej napsal, a tím v těchto místech založil diskuzi, která, jak doufám, bude zajímavá pro více než jednoho čtenáře. Proto jsem se snažil zapamatovat si co nejvíce vlastních poznámek, které jsem si pro tento text udělal, co nejvíce škrtů, které jsem v textu provedl. Byť bych rád postupoval při rekonstrukci přirozeně chronologicky, tak Vám nejprve nabízím konečný text. Zde je:

Cesta přes řeku

Ve dne, mezi javorem a zimou,
kdy v listech nacházíme barevné šílenství
- tehdy tě vidím:

         Mezi prsty ruky
         čtvero žeber ticha – jako zrcadlo,
         kterému schází stříbrná míza.

         Odraz v něm je jen selháním jara,

         rozptýlený; do pavučiny mlhy.

Můj Bože,
kdyby světlo mohlo být obloukové
i tento den
by musel být most.  

Na počátku bylo slovo.

Nikoli, na počátku nebylo vůbec nic. Na počátku byl nedělní večer a já seděl u piva v jednom hostinci na zahrádce a pročítal eseje P. Valéryho, konkrétně esej o typografii a poté esej o symbolizmu. Toto nezmiňuji náhodou, neboť z toho leze vysvětlit několik tvůrčích principů, které se v mé tvorbě odrážejí. Je to především známost onoho eseje E.A. Poa a esejů P. Valéryho. A to především názor, že básničku píšeme nikoli v nějakém exaltovaném stavu posvátného šílenství, ale u vědomí, kdy se snažíme dobrat jistého cíle, který však mnohdy dostává konkrétní obrysy až samou tvůrčí činností. Tedy, vzhledem k tomu, že v onom podniku bylo celkem dost rušivých podnětů, které mne vytrhávaly ze soustředění nad cizími myšlenkami, rozhodl jsem se, udělat si menší pauzu a obrátit se do svého nitra, do své fantazie, na kterou jsem schopen se soustředit i v rušivém prostředí mnohem spíše než na myšlenky cizí, jakkoli zajímavé a hodnotné.

     První verš

 Ve dne, mezi javorem a zimou,

vzešel sám od sebe; promluvila zde především má současná fascinace podzimem, který již brzy nadejde. Sám od sebe znamená časové určení, které však není dáno zcela časově, ale i obrazně – umístěním javoru a jeho konotacemi. Uvození (Ve dne) jsem záměrně oddělil čárkou, abych nechal znít jak možnost dne, tak možnost, že (mezi javorem a zimou) tvoří příslovečné určení času na stejné úrovni jako (Ve dne).

Tato představa javoru jako časového určení se mi zdála velmi lákavá. A proto jsem pokračoval:

Ve dne, mezi javorem a zimou

jsou barvy – vysvětlovány jako ochrana

před příchodem bílé.

V tuto chvíli jsem si byl podzimem jako motivem jist. A po jisté době jsem pokračoval:

Ve dne, mezi javorem a zimou

jsou barvy – vysvětlovány – jako  ochrana

před příchodem bílé

– z  nenapsaného dopisu, varováním.

Není mým cílem zde podávat nějakou vlastní interpretaci toho textu; to si dovoluji nechat na případných čtenářích. Řeknu jen, že v tuto chvíli se na onom místě můj čas naplnil a já odešel; během psaní jsem se ještě střídavě vracel k rozečtené knížce.

     Doma

Po několika hodinách jsem se v noci, dumaje nad svazky vědy prastaré a záslužné:), k textu vrátil. Zdálo se mi, že především poslední dva řádky vedou můj text, někam, kam se ubírat vůbec nechci. Další okolností bylo, že jsem si přečetl jistou zprávu, která obsahovala motiv cesty. Dlouhé cesty, ze které možná není návratu. V mé fantazii se onen motiv cesty zapadal do konceptu podzimu, který naznačuje první verš. A proto jsem text začal předělávat. Začal jsem ho předělávat s vědomím, že už vím, co chci – chci cestu, chci podzim jako cestu, chci podzim jako příčinu – předchozí spojení beru jako „syntakticky shodná“.

Ve dne, mezi javorem a zimou,

Kdy v listech jsou všechny barvy vyrovnány

- tehdy tě vidím

         mezi prsty ruky

         čtvero žeber ticha, zrcadlo.

(a postupně jsem přidal)

Můj Bože,

kdyby světlo mohlo být obloukové

i tento den

by musel být most.

Na tomto místě, kdy podzim se stal symbolem a cesta hlavním motivem, jsem text přes noc opustil. Zdálo se mi, že zhruba obsahuje jak obrazy, které chci, tak výpověď, kterou jsem chtěl vyslovit – interpretaci opět nechávám čtenáři. Ráno jsem si text vytiskl (mimochodem původní hospodské poznámky byly zapsány do telefonu) a zamířil do Prahy.

Ve vlaku

Ve vlaku píši nejradši. Sám nevím proč, ať už hraje roli pozorování ubíhající krajiny, vedoucí obyčejně k zasnění, či atmosféra jízdy vlakem – noční rychlíky na východní Slovensko jsou mi srdeční záležitostí. Pročítal jsem text a přemýšlel nad tím, co je v něm napsáno. Text se mi zdál rozdělen, tak jak jsem chtěl, do tří základních částí:

1. časové a dějové uvození

2. místo, místo výpovědi

3. a okamžik vyjasnění postoje lyrického subjektu

Tato kostra byla tím, čeho jsem se chtěl přidržet. Avšak z mého úhlu ohledu se mi zdál text nedobarvený. Je možné, že by před čtenářem i přesto obstál; přesto – bylo zde nutkání ho mírně rozvést – zda je to dobře nebo špatně nechávám na čtenáři, nakonec ovšem to není přímým objektem této eseje. Proto jsem pokračoval.

Bylo to především spojení ticho – zrcadlo, které mne neuspokojovalo, a taktéž vyrovnání barev v listu nezasahovalo podstatu, kterou jsem cítil. Proto jsem text upravil do následující podoby:

Ve dne, mezi javorem a zimou,
kdy v listech nacházíme barevné šílenství
- tehdy tě vidím:

         Mezi prsty ruky
         čtvero žeber ticha – jako zrcadlo,
         kterému schází stříbrná míza.

         Odraz v něm je jen selháním jara,

         rozptýlený; do pavučiny mlhy.

Můj Bože,
kdyby světlo mohlo být obloukové
i tento den
by musel být most.  

Jen pár poznámek. Slovo šílenství (šílenství v barvách – je zcela zřejmé odkud se bere) mi především působí jako něco naplňujícího, které jsem chtěl umístit do kontrastu s tichem, tichem nastávajícím, prázdnem, zrcadlem. V tuto chvíli jsem se rozhodl text „opustit“. Opustit ve smyslu principu tvorby, kdy žádný text vlastně není nikdy hotov, je pouze autorem opuštěn. Opuštěn tak, že kdykoli potom by mohl být předěláván (to jsou dva tvůrčí protipóly a já patřím spíše k těm, kteří opouštějí, viz Valéry).  

Je možné, že by mohl text být obviněn z přespřílišné dopovězenosti, ta je však vždy (pokud není zcela zřejmá) relativně subjektivní záležitostí, a já navíc nechtěl psát žádnou šifru.

Toto byl náznak toho, jak vznikal jeden text. A proč to vlastně píšu? Byl bych rád, kdyby se zde našli další písmáci a poodhalili nám zákoutí, kterými se ubírali při tvorbě nějakého svého dílka. Stačí pár náznaků. Nakonec bych chtěl ještě vyjádřit přání, aby se případně vzniklá diskuze nesla ve věcném duchu a vystihovala podstatu této, zcela jistě nedokonalé eseje, totiž: Jak jsem tvořil.

drfaust/srha