Antonín Sova
seděl na zápraží
těsně nad propastí
svojí zahrady.
Zpuchřelé kouty sadu
naposled viděl s ní -
všechno v něm tehdy
rozkvétalo -
tak strašně
jsi u toho byla,
a ruce spletly báseň
o rozcuchaných vlasech
(okousaných nehtech
a strašně hezkých, temných
chloupcích šíje)
- - - -
Přezrálo přátelství.
Spadalo neviděno.
V ovocných břečkách
podebralo hlínu
bez sousta
podzim dospělosti.
Jestli na mě zapomeneš
dva roky spadnou jako hrušky
ze stromu mého žití
a já umřu hlady.