(...)
Čas je vzdálený
Hvězdy
co tu byly dříve
jsou i nyní
a já začínám pršet
Nejdříve v kapkách
co jen občas
proplesknou list
Později dopadám silněji
a pravidelněji
až se svět změní
v jednu velkou průtrž
Jsem tady, tady i tam
tady zatékám
tady mě saje Země
Potřebuje mě
a já potřebuju ji
Už jsme si
několikrát v životě řekli
jak to máme
(...)
Nejde-li nám něco umýt, stojíme před rozhodnutím: nechat špínu špínou nebo se pokusit ji s námahou odstranit. Jiří Borovec (1976) zvolil ve své prvotní básnické sbírce třetí možnost: pokud špínu smýt nelze, pak bude bez pardonu zahrnuta do poetického "plánu". Takto neumytý předmět pak předkládá svým čtenářům jako pestrý obraz procesu hledání. Hledání nikoli cíle, ale spíše cesty samé. Cesty ke slunci. Ke svému harmonickému já. Příběhu - protože teprve příběhem vzniká cesta; a s potěšením mohu podotknout, že s příběhy ve své sbírce autor nešetří.
Jeho básně na mě působí jako jemné útržky slunečních paprsků roztroušené i do dní, kdy slunce je jen fiktivním virtuálnem koloritu šedého světa, hodnoceném na žebříčku o dvou stupních: dobrý nebo zlý. Sbírka působí živě, prostorově a především kompaktně a pokud se už objeví text, který do zadaného schématu jistým způsobem nezapadá, je k celku umně přitáhnut ilustracemi Katrin Vilkusové. Ilustrace se do textu neboří, nesnaží se o nějakou spřízněnou komunikaci ani tu netvoří záplatu bílých míst. Jsou intimním pozadím lidské potřeby podělit se o to neuchopitelné v nás.
Některé "neumyté" básně jsou opatřeny sálavostí erotiky. Jsou to však velmi diskrétní, plaché náznaky, hraničící na jedné straně s pocitem dětství a hravosti, a s potřebou vyznání citu a lásky na straně druhé. Je to jako dívat se do jarního slunce se zavřenýma očima. Zavřené oči mi přemítají situace až nápadně podobné obrázkům v knize. A mezi nima protéká instrumentální tichá řeka příběhů a prožitků.
Stane-li se vám, že i vám Slunce nepůjde umýt, pak vězte, že knížka Jiřího Borovce může být také návodem, který vás může donutit sklonit se v každodenním "prachobyčejném" okamžiku a zblízka se podívat na svou vlastní slabost i sílu.
Šla jsi napřed
já visel pohledem na sukni
představy byly
jak teplé slunce na obličeji
odvíjel jsem děj
smála ses a nastavila dlaně
nechal jsem je kolovat
všem
aby také věděli
o slabosti a síle
než člověk něco přijme
než se skloní
aby objevil pocit přítomnosti |
Wopi 
slunečnice 
Aglája 