Dny jsou jak noty, houslové klíče, značky dynamického odstiňování, půltóny a cinkrlátka. Den co den je zarážíme do svých pamětí, rýh. A po nějaké době se vynoří zase zpátky, ale ne osamoceně, kdepak, pěkně pospolu. Někdy je to song krátký sotva týden, někdy operetka tak na měsíc, jindy houslové básně trvající léta. V našich pamětích hrají melodie, fonotéka se rozrůstá. Někdy veselé a bezstarostné písničky, vícekrát však ponuré a patetické skladby plné bolesti a nesouladu. Málokdy křišťálové symfonie řízené šarmantním dirigentem, melodie tiché jak zurčení horského potůčku, dost často zato odrhovačky a vymývačky a navíc s nezúčastněným plejbekem, klaxony nepřehledných ulic velkoměst, nesnesitelné vojenské pochody. Na většinu z nich byste rádi zapomněli pro jejich ubohost, trapnost a koneckonců prostě proto, že teď už máte jiný vkus. Některé skladby marně hledáte, a někdy se semtam dopátráte úryvků nebo refrénů, ale celých ani náhodou. A pak je jich pár, málo či hodně - to není důležité, které nikdy nezapomenete a ani zapomenout nechcete. Hrají a hrají, nepřestanou ve vás hrát, pouštíte si je pořád dokola, někdy u té melodie pláčete a jindy zas, u té samé, se usmíváte a záříte štěstím. Záříte štěstím, nevadí vám studený vítr ani nemoc ani hlad, nemáte strach a život je orchestrem bez náročného obecenstva. Pláčete potichu, krve by se ve vás nikdo nedořezal, strach je vaším nejčastějším společníkem, dny jsou plné temných stínů a cesty nemají řád. A pak jednoho pitomého rána, když už jste nahráli poslední písničku a jehle už zbývá jen kousek od středu aparátu (středu, který jsme až do tohoto dne nikdy nenašli), vás zakopou do země, deska se zastaví. Zahrajou nějakou obřadní skladbu a pán v obleku se svojí asistentkou vám seberou gramofon, ani se vás nedovolí, ostatně on už se vás nikdo na nic neptá. Duchovní zhasne svíce, pozůstalí položí věnce a když máte štěstí, vaši přátelé naposled minutou ticha uctí zaprášenou mechaniku koncového vypínání motoru po dohrátí desky. Ležíte v té studené zemi a kolem vaší hlavy už se chystá masopust. Brouci a červi, žížaly a všelijaká jiná havěť tančí a zpívá, škvoři drží ve svých kleštích saxofony a ploštice vřeští na citery, a do toho hrozného a krásného rámusu cinkají nože, vidličky a talíře a vy už zatraceně dobře víte, co vás čeká. Čas od času sedává po nocích na mramorovém víku vašeho hrobu, krom ospalých koček a zaběhnutých psů i hysterická smrtka. Je pořád odporně mladá, stejně odporně namalovaná a popíjí koňak. Ale o ní až jindy, neboť smrtky, jak známo, nemají hudební sluch. |