mám to do kotvy běžně tak deset patnáct minut rychlé chůze. z jungmannova náměstí úzkou uličkou přes spodní část náměstí václavského, přes příkopy, kolem prašné brány a obecního domu, a jsem tam.
  deset patnáct minut. ale dnes všude ti lidé. valí se proti mne davy lidí. z barů a macdonaldů, z obchodů, odevšad řeky lidí. drží ve svých rukách velké tašky plné nepotřebných krámů, kterými za několik dní vyjádří svou lásku druhým. svou intimní potřebu darovat. darovat nepotřebné náhradní součástky k monstru zvaného křesťanská či lidská láska. stojí u výkladních skříní a mají v sobě něco fanatického. jejich oči svítí jako hvězdy betlémské. jsou svým způsobem krásní. fantasticky krásní. jako muslim při modlitbě. když se modlí muslim, je překrásný. muslimskému modlení se žádné jiné modlení nevyrovná. muslim má totiž boha. ovšem pohlédněme lépe na modlícího se muslima! vypadá tak nevinně, zcela odevzdán; avšak prohlásíte-li o sobě, že jste bůh, zabije vás - tento člověk, který se zrovna modlil. člověk nesmí být bohem.
  a mě zas zabíjí ta konzumní podrasa lidí, převtělená v bohy současnosti. a není už svatých písem, světem šustí bankovky.

  (...) většinu čechů spojuje víc vánočních prožitků. vyhrne se do ulic, aby přinášela oběti své soudobé modle: konzumu. lidé se v obchodních centrech stávají součástí masy naladěné na společnou frekvenci, jako by se účastnili nějaké podivné nervní mše. oddávají se zvláštním rituálům, zevlují, utrácejí za zbytečnosti, ale přesto se nevyhnou myšlence na to, jak svým nejbližším udělat radost. v ten moment jim musí dojít, že na světě nejsou sami a nežijí jen pro sebe. pokud lze takové rozpoložení označit za hluboký niterný prožitek, pak si vánoce skutečně zachovaly duchovní podstatu (tomáš menschik, týden).
  v kuchyni mi nadobro zhasla žárovka. proto jsem musel do té zatracené kotvy. ale když jsem vešel do obchodního domu, na stowattovou philipsku jsem si ani nevzpomněl. moje kroky už řídil někdo jiný a já si to zamířil přímo do butiku s noži a se zbraněmi. tou samou cestou zpátky jsem vyndal meč. ťal hlavu po hlavě, všechny a všechno, co mi stálo v cestě. jejich hlavy padaly jak zralé hrušky, tak něžně a dolů. jen se rozmáchnout a trefit se pěkně pod bradu. žádné průtahy nebo zbytečnosti, samé přesné zásahy. usekl jsem hlavu osmi santa klausům, jedné sněhurce a dalším pětaosmdesáti lidem, které jsem minul v okruhu půl metru ode mne. když jsem se vrátil konečně domů, sedl jsem si v temné kuchyni za okno, bylo mi krásně. a plakal jsem. ulicí už neřinčela řeka lidí, ulice zlmkla a tiše, tak tiše, že až téměř neznatelně, v ní šuměl potok horké člověčí krve. ano, lituji teď trochu všech těch svých činů, ale měl jsem snad na vybranou? dali mi ti lidé na vybranou, když je tolik nenávidím?