Člověk nikdy nepřichází na svět sám. Nerodí se sám. Ne, samozřejmě, nemám na mysli maminku. Bez ní by se to neobešlo. Ale ani porodní bábu, doktora, zdravotní sestru, duchovní autoritu, vědce nad mikroskopem zkoumající spermie, šamana, jednovaječné či dvojvaječné sourozence nebo snad pohádkové sudičky. Nic z toho nemyslím! Hovořím o podivném tvoru, který se s dítětem také rodí. Odkudsi přichází a zůstává. Je schován za závěsem nebo vrčí pod postelí rodičky, někdy se skrývá v těžké almaře a bystrýma očima skrze prasklinu ve dřevě pozoruje plačící dítě. Úkrytem mu může být i zhasnutá lampa v rohu pokoje nebo přerostlé listy afelander v květináči za oknem. Je podobný trochu žábě a trochu čertu, možná je to šeredný plaz se slizkou kůží a dlouhým vlhkým jazykem. Je trochu podoben baziliškovi, který se podle legendy rodí z vejce snášeného do hnoje sedm let starým kohoutem. Je to malá nebezpečná obluda, rychlá jako tygr, která svoje jedy doplivne dál než hloupým pohyblivým cílům nebezpečná kobra. Je to malý ohavný tvor, v očích má semínka hněvu a ironie, prohnaných plánů a úkladů, lačný působit dítěti zármutek a bolest, je mu stále na blízku. Je zlý a chytrý zároveň, může na sebe vzít, a nejsou to tak vzácné případy, třeba podobu medvíděte nebo slunéčka sedmitečného. Je nepříjemný jako kouř v očích, obtěžkává člověka svou přítomností jako padesátikilové závaží zavěšené na jeho krku, jako kovová koule na noze vězně na útěku, jako bič pána, který svého otroka neustále mrská a žádá po něm stále víc a víc práce, až to jednomu přijde nemožné. Po celý život.
  Když se nám, lidem, podaří štěstí potkat, hned je tu také ona malá zrádná obluda a nastaví vám nohu. Buďte si jistí tím, že zakopnete a ještě přitom - během neobratného komického pádu - povalíte k zemi i nejlepšího přítele. Vždycky se snaží  vaše štěstí nějak zničit nebo alespoň znechutit či znepříjemnit vám ho. Dělá to s láskou, kterou prožíváte, se svobodou, po které prahnete, nebo s penězi, které hromadíte. Třeba jste hnáni touhou po tichu a uděláte si proto výlet na nejvyšší horu v kraji; nad hlavou vám ovšem hvízdají a burácí letadla nebo rakety. Aby toho nebylo málo: namísto do širého a romantického obzoru se díváte na horizont vysokých a zaprášených komínů špinavých fabrik, které vykukují jako děsivé dračí hlavy ze siluet vzdálených renesančních měst. Obloha zešedne, jako naschvál začne zničehonic pršet a zvedne se nepříjemný severák. I to má na svědomí tahle malá bestie. A když se se smíšenými pocity vracíte zpátky do údolí, zaváže vám tkaničky jedné boty ke druhé, což způsobí, že se pak koulíte krkolomně dolů a hlavou třískáte o všechny ty kameny a skalní výstupky, které vám nazdařbůh stojí v trase pádu, lámete si nohy a ruce, a tak podobně se různě otloukáte. Marně pak vleže uprostřed pálivých kopřiv naříkáte, že to bolí; zvíře na nic nedbá a uhodí vás ještě pro jistotu přes hlavu těžkou sukovicí, která je příčinou, že ze sebe nevydáte slova, byť víte, že už se stmívá a jediný, kdo vám může pomoci, je poslední zbloudilý poutník kousek od vás, sotva padesát stop tam na cestě k vesnici.
  Je všude s vámi, bere vám odvahu a nahání strach. Dodává vám nejistotu a ostych. Jste třeba na malou a vzácnou chvíli velkým a krásným suchozemským bílým ptákem. Tvor, který vás zarytě nenávidí, zařídí, že letíte nikoliv nad domy se zahradami posázených růžemi a mečíky či nad rozlehlými, sluncem zalitými  vinicemi s gotickými hrady ve svých středech, ale nad studeným a rozbouřeným a snad nikdy nekončícím nepřátelským oceánem. Popsali nebo vykreslili tohoto zakrslého zlouna mnozí velcí umělci nejen minulosti, ale i věku současného. Všichni tihle charmsové, kokoschkové, ajvazové, schielové nebo michauxové mi zajisté i pod přísahou potvrdí úkladný a ničemný život této obludy. Patří k zemi stejně jako voda a vítr, den i noc. Tenhle zlý a páchnoucí tvor, který dokáže člověka dohnat třeba až k sebevraždě.
  A i když člověk umírá, je stále s ním. Zprvu má obrovskou radost, s potěšením raracha se usmívá a je mu blaze předobře, dílo je i jeho zásluhou dokonáno. Člověk na smrtelné posteli naříká, sténá - a to je chvíle, kdy tvor kyne štěstím a spokojeností. Hoví si a skáče po posteli, tleská mrtvému téměř před nosem a chechtá se kurážněji a cyničtěji než kdykoli předtím. Veškeré nadšení opadá, když člověk naposled vydechne. Tím vše jakoby ztratilo kouzlo. Tvor klopí oči a začíná mu být smutno. Začíná si uvědomovat, byť pomalu - avšak zcela neomylně, že tu zůstalo samo a beze smyslu, napospas nicotě. Co si teď počne?
  Hledím té malé obludě do obličeje a nemám pro ni kousku slitování. Jak bych mohl mít? A proč? Je mi naprosto odporná a je mi zcela lhostejné, co se s ní stane. Pořád jen škodila a tvořila zlo. Nikdy si neodpustila, když byla příležitost, páchat neplechu. Až ve chvíli, kdy jí začnou téct slzy, zpozorním. Místo obludy se přede mnou rýsuje tvář utrápeného a úzkostlivého zvířete, které má mrazivé oči, ze kterých jde ale zvláštní teplo. Chvíli se snažím nepodlehnout tomu lítostivému dojmu, ovšem zvířecí oči mne pokaždé zlomí. Jsem přeci jen člověk. Zapálím tedy svíčku pro mrtvého, a k posteli dám misku s vodou.
  Je velkou záhadou kam mizí mrtví lidé, ale je záhadou nad všechny záhady, kam mizí všechny tyhle obludy, které žijou s námi jako siamská dvojčata. Zvíře se ještě napije z misky a pak na nic nedbá a utíká pryč. Prchá temnou a nedostižnou krajinou, utíká a utíká, nikomu už nepřekáží, všem a všemu se vyhýbá, utíká s pocitem, že už po něm ani pes neštěkne, utíká a samo neví kam. Utíká a nezastavuje se, běží dál a dál, už navždy samo, nekonečnou a nikým neprobádanou černou pustinou.