před branou psychiatrické léčebnynestojí nikdy žádná stráž"jsem vítán" a to mě vždycky znejistí
otočím se směrem k parkuvšechny lavičky jsou buď prázdnénebo na nich sedím s tebou
každý ze stromů má tady svůj příběhkaždý list levituje škálou jediného pocitucesta je plná zmatených pachových stop
nikdo mi zde nepoví kudy jíta na znamení s jepičí existencíuž sotva vsadím zlámaný groš
nikdo tu nepostrádá zaříkávadlamé tváře, jen prázdnotou zalitý zrakvěští nebeský aeon odchodu
a hlína co tu pálí, ta matka zrození, je cítit chladnou nasládlou smrtí- jsem vítán, tak proč ten strach?