Na nedělní odpoledne
bylo Václavské náměstí nezvykle prázdné.
Snad díky tomu dešti z jasně modrého nebe.
Celé mi to připomělo jaro:
všechna má trápení zmizela
v předtuše nových nadějí.
V mém nitru se usadilo blahodárné světlo;
na oblohu kdosi napsal peace
a na má ramena sedali
velcí jihoameričtí motýli.

Jen do toho hrubiána
- vedle něhož kráčela zasněná dívka
s velkým nosem -
do něho jsem vrazit prostě musel.
Jsem od přírody rváč.
A být tam s ní sám,
nezdráhal bych se odvést si ji zpátky
na rozkvetlý Petřín pokládat larvy.

eleisure suite