dnešní povídka je volným pokračováním povídky poznání všehomíra, kterou jsem zde uveřejnil 29. května 2006

  „Dědo, dědečku, pověz mi, co je to ta smrt?“ Děvčátko loudilo odpověď. Starý pán zvedl oči od novin a zadíval se na upřímnou dětskou tvář.
  „To sis vybrala toho pravého, Renátko! Toho správného filozofa!“ ozvalo se posměšně z kuchyně.  Babička právě stavěla vodu na čaj a chystala snídani.
  „Víš, děvče, to je věc tuze zvláštní, není na to jednotný názor a sotva kdy bude.“ Děda odložil noviny a brýle a začal přemýšlet jak by to děvčátku vyložil.
  „Jasně, Renátko, poslechni si odpověď svého děda, ten rozumí všemu a ten jeho názor bude jediný správný!“ ozvalo se znovu z kuchyně.
  „Kuš babo,“ starý pán zvýšil hlas, ale dál dumal co vlastně malé Renátce říct. Čím začít a kde skončit, u čeho se zastavit hlouběji, co třebas vynechat.
  „Tak dědo, pověz, prosím, co je to ta smrt? Je zlá? Je hezká?“ Děvčátko hledělo na dědečka a snažilo se mu vyčíst z očí o čem asi přemýšlí.

  „Cos to řekl, dědku?“ Stará paní stála ve dveřích, v pravé  ruce  držela dlouhý kuchyňský nůž. Ve tváři se jí mísila nenávist s pohrdáním. „Tys mi řekl babo? Mně, která se s tebou čtyřicet let trápí, stará se o tebe a musí věčně snášet ty tvoje filozofické a paranoidní výlevy?“
  Dědeček se podíval na svou ženu se stejně pohrdavým výrazem.
  „Kuš babo,“ zašeptal dědeček a pak svůj pohled věnoval už jen vnučce. Byl zase plný lásky a soucitu.
  Stará paní přiskočila ke starému pánovi a šesti bodnými ranami ho usmrtila. „Odpusť bože, ale konečně mám klid, konečně mám klid!“ Stará paní klekla na kolena, úpěla a plakala.

  Renátka se podrbala ve vlasech a hlesla k mrtvému: „Tak to ti teda pěkně děkuju, dědo. Jsem  jen zvědavá, kdo teď mi poví, co je to ta smrt.“