Středa. Probudil jsem se toho rána později než obvykle. Podíval jsem se na svůj mobilní telefon: deset hodin a dva zmeškané hovory od šéfové. Zase jsem ho položil na noční stolek, otočil hlavu opačným směrem a pozoroval drobný déšť za oknem. Několik holubů sedělo na okapové římse, drželi se při sobě, déšť je asi nepříjemně studil.
   Deku jsem si posunul až pod bradu. Cítil jsem se svobodně  v teple pod dekou, a zatímco holubi se tísnili na okapové římse, nepociťoval jsem žádného nedostatku. Bylo mi dobře. Zase jsem dnes unikl systému, tomu kolotoči, který se točí a nutí mě dělat co nechci. Zase jsem mu dal co proto, nastavil svou bojovnější tvář, svou pýchu a jedinečnost, nechuť k točení. Déšť neustával, přál jsem si, aby to tak zůstalo na věky.
   Přivřel jsem oči a začal přemýšlet  o systému. O těch soukolích, které to všechno drží pohromadě, o všem těch hýbátkách, o válkách, o politicích, o duchovních vůdcích, o sportovních hvězdách a popových králích, o smyslu toho všeho. Ale žádnou z myšlenek jsem nepodržel déle než na čas nezbytně nutný k tomu, aby se myšlenka převtělila v jinou myšlenku a ta zase do jiné a tak pořád dokola a nekonečně. Než jsem zase usnul.
   Sen plný nenávisti k systému ve kterém žiji, tolik pohrdání a tolik výčitek. Sen coby zatnutá pěst,  hrdá tvář týdny neholeného partyzána, vyvrhele společnosti, masového vraha.

   Probudil jsem se kolem poledne. Déšť neustal. Vytočil jsem číslo své šéfové a spustil:
  „Dobrý den, já jsem dneska zaspal, já se nějak necítím ve svý kůži... Se chci jen zeptat, jestli mám ještě přijít nebo jestli mi dneska napíšete dovolenou...“
  Šéfová byla chvíli ticho. Možná přemýšlí, jestli tam budu ještě dnes potřeba.
  „Mário, ale to je šestý áčko tenhle měsíc! Už nechoď!“ prohlásila nervózně má šefová. A pak dodala: „Už nechoď vůbec. Máš výpověď.“

  Mnul jsem si spokojeně ruce: rozvrat systému konečně započal.