Seděl jsem sám u stolku v jedné nádražní restauraci. Právě jsem dojídal fazolovou polévku, kterou jsem si objednal v domnění, že mám hlad. Bylo to  ovšem, aniž bych to samozřejmě tušil, jen zachování určitého pravidla, že hosté v restauracích jsou povinni si něco objednat. Ve sklenici přede mnou tiše šumělo pivo.

 Právě jsem se zamýšlel, jak budu pokračovat ve své rozepsané knížce o mimozemské civilizaci, která si chtěla podrobit planetu Zem. Byl jsem zrovna v rozpacích točících se kolem myšlenky, zda pozemšťané jsou schopni zvládnout ten těžký boj s nepřátelskými silami. Pojídal jsem polévku a bezstarostně se díval do svých myšlenek a vymýšlel další různé možné zápletky.

Když jsem se zakousl do posledního krajíce chleba, k mému stolu přistoupili tři muži. Jeden z nich se mě zeptal, zda-li mám volno. Odpověděl jsem zcela po pravdě, i když ne vždy tak činím, že samozřejmě. Má odpověď jim zřejmě stačila k tomu, aby si ke mně přisedli. Byl jsem z toho celý nesvůj, zvláště když jsem věděl, že obsluha je tu mizerná a bude nějakou chvíli trvat než dotyčné tři pány obslouží. Není mi zrovna příjemné, když jím a ostatní na mě  koukají. A zvláště pak tři muži s bílými klobouky  v černých pláštích.

K mému údivu však servírka přišla téměř okamžitě.
„Co to bude, pánové?“, řekla poměrně příjemně, celkem profesionálně.
Muž sedící po mé levici jen tak tiše hlesl: „My si nedáme nic.“

Díval jsem se stále ještě do talíře a lžící lovil zbývající fazole. Cítil jsem však, jak se mé oči pozvolna zvedají úžasem. Přestal jsem polykat. Nedají si nic, projelo celým mým bytím. Mé oči se začaly střetávat s jejich pohledy. Uhrančivě se všichni tři dívali na můj téměř prázdný talíř. Rychle jsem se podíval  na servírku. Ta se na mně nepřítomně usmála, pokrčila rameny a bez dalších otázek odešla.

Mé oči teď začaly brousit hrany skla, které leželo na stole. Chvíli jsem zas jen tak jimi tvaroval prázdnou vázičku stojící snad přesně v bodě, o kterém jsem si dosud myslel, že ho nikdy nenajdu.
Přešla mě veškerá chuť k jídlu. Kdyby alespoň nebyli tak potichu, kdyby si třeba četli nebo kouřili. Ale ti tři muži nedělali nic, mlčeli a dívali se do prázdna skrz můj téměř prázdný talíř, a to byl důvod mého neklidu, možná strachu.

 Chtěl jsem si však zachovat svoji tvář a tak jsem se snažil dál jíst, jako bych  byl u stolu sám.

 "Pánové", řekl docela potichu, znenadání, muž sedící proti mně."Pánové", teď už docela hlasitě, "všiml si někdo z vás dnes těsně po svítání té dlouhé měděné silné tyče?"
"Které tyče? Myslíte tu dlouhou tyč zapíchnutou na dně Atlantiku, kterou zapřeli o Jupiter a po které  šplhalo několik stovek lidí?", zeptal se muž po mé pravici.
"No samozřejmě, která jiná tyč by to měla být?" podotkl muž vlevo. "Bylo velmi zábavné pozorovat ty hlupáky, kteří si mysleli, že ta tyč je tady snad proto, aby se po ní lidé dostali konečně na Jupiter. Všichni do jednoho popadali do moře a určitě se utopili."
"Mně jen není jasné, kde se ti lidé sebrali, jen tak uprostřed Atlantiku...", zamyšleně se díval po svých přísedících muž naproti.
Všichni tři zase zmlkli. Zřejmě hloubali nad poslední pronesenou větou.

Dojedl jsem polévku a dost neohrabaně odložil talíř a na místo, kde ležel, postrčil jsem sklenici s pivem. Díval jsem se do žlutého  moku a nenacházel odvahu se napít. Co je to za cvoky? Jsou to snad nějací šprýmaři? Ale proč si vybrali zrovna mně?
A nebo jsou to psychopati! Proč jsem na ně musel narazit zrovna já? Svět je plný cvoků, ne všichni jsou zavření v blázincích! Jak na mě přišli? Všude je dost volných stolků, proč si sedli právě ke mně?
Pak jsem uklidnil. Zaplatím v klidu a odejdu a hotovo, říkám si.

"A vy mladý muži, vy jste viděl to, o čem tu mluvíme?", vytrhl mne z myšlenek muž sedící naproti.
"Ne, neviděl..." pověděl jsem a napil se piva. Bylo už teplé, zvětralé.
Okamžitě se ale jedním hlubokým hlasem ozvalo: "Neviděl?" Všichni tři řekli to v jednu chvíli.
Vyprskl jsem pivo. "Pardon, omlouvám se...za to pivo...vážně neviděl."
"Ale viděl to kde kdo, vy jste snad ještě spal, pane?", muž naproti mne zpovídal dál.

"Ano, krátce po svítání ještě obyčejně spím", řekl jsem sebejistě, opět jsem nabyl pocitu jistoty, který mi zřejmě chtěli ti tři blázni vzít stůj co stůj.
"A jak víte, že to bylo po svítání?", štěkl na mně znovu muž naproti.
"Vždyť jste to tu sám řekl", řekl jsem snad až příliš vesele, "že to bylo krátce po svítání."
"Ti lidé jsou vážně hrozní," ozval se muž vlevo a pokračoval: "Místo toho, aby se soustředili na to, co právě konají, místo toho, aby pořádně udělali to, co právě činí, nechávají se rozptylovat cizími rozhovory a dokonce si je i pamatují! Pak se můžeme divit, že ten svět vypadá jak vypadá!"
Mlčel jsem, ale jen chvíli. "Budu platit", servírka právě procházela kolem našeho stolu.
"Ano, jistě", kývla, ale pokračovala dál k baru.

Mezitím jsem si všiml, že všichni tři na mě upřeně zírají. Nebylo to příjemné. Dívali se na mě svýma hlubokýma očima, měli je černé, černější než jejich pláště. Ksakru, co je to za cvoky? Má vyrovnanost byla ta tam.

V hlavě se mi roztočil kolotoč myšlenek. Co vlastně po mně chtějí? Jsou to snad nějací pobudové, kteří se baví tím, že otravují život ostatním? Anebo jsou to snad opravdu jen blázni, kteří utekli z blázince? (Ale jak se najdou tři navlas stejní blázni, kteří spolu budou diskutovat u jednoho stolu o naprosto nemožné věci, kterou všichni tři považují za samozřejmou? Mám se jich zeptat, co jsou zač? Co když je rozčílím, co když mi odpoví, že...nevěděl jsem)

"Děje se něco?",  snažil jsem se říct co nejpřátelštěji.
"No, samozřejmě, že se něco děje!" Muž vlevo mne chytl za ruku a potichu šeptal. "Svět zešílel! Lidé šplhají po měděné tyči na Jupiter a pak hromadně padají do moře! Vám se to zdá snad v pořádku?"
"Je pravda, že je svět šílený, ale nevšiml jsem si žádné tyče, která by vedla do vesmíru, spal jsem." Vysmekl jsem se z jeho dlaně.
"A to vás ani neprobudil ten zoufalý křik těch, kteří se neudrželi?", muž vpravo se na mne káravě podíval.
Tak dost! Proč se tu dohaduji se šílencem? Proč tu marním čas? Zapálil jsem si cigaretu.
"Mohu se vás pánové na něco zeptat?", začala mne najednou obcházet zvědavost.
"Prosím, ptejte se, mladý muži", řekl muž vlevo.
"Co jste, prosím, zač?".
Nastalo několikavteřinové ticho. Slova se ujal muž napravo ode mně.
"Přítel sedící po vaší levici je Iluze. Muž sedící na proti vám se jmenuje Představa. A mé jméno je Sen."
"Hm, hezká jména." Jsou vážně trhlí, pomyslel jsem si...možná, že jsou to jen obyčejní zloději. Chtějí mě snad okrást? No jistě, určitě nemají peníze a čekají, že jim snad zaplatím, že jim zaplatím třeba za tuhle dobře sehranou komedii a když ne tak mě okradou. Ale proč by to dělali tak šíleně? Proč by si na mě nepočkali někde v parku, v prázdné tramvaji nebo v davu někde v metru? Chtějí mě snad přivést k šílenství?
"A odkud jste a proč jste teď tady se mnou?" Má zvědavost se zvětšovala. Budu jim prostě klást otázky a uvidím, kam se dopátrám. To je jediné možné řešení. Kdybych teď odešel, stejně by mi to vrtalo hlavou.A navíc mám dost času, nikam vlastně nespěchám.
"Snad nebudeme volat ještě pana Hloupost?", zadíval se do stolu pan Představa a tajemně se culil.
Muži sedící vedle mě se hlasitě rozesmáli.
Znejistěl jsem.

Ano, jsem hloupý! Jsem, protože se tu s nimi bavím. A teď se mi všichni smějí, mám to zapotřebí?
Kde je ta servírka?

„Víte co, pánové…? Jděte k čertu!“ Cítil jsem se uražen, ponížen, ztrapněn.

Chvíle naprostého ticha. Začínal jsem ve skrytu duše doufat, že mě pánové začnou litovat, že si uvědomí své nepřístojné chování, že se omluví, že mi vše vysvětlí,  že se třeba konečně objeví režisér celé této scény a řekne veselým hlasem: Moc se vám omlouváme, tamhle a tam a také tam jsou naše skryté kamery.
Ta chvíle tichého očekávání se dále prodlužovala, přímo úměrně zvětšovala mé napětí, zároveň se však do mne znovu nořil klid.

 Ticho…

(Samozřejmě, nějak tak to bude, vždyť je to jasné, je to skrytá kamera a pro televizního diváka lze obětovat cokoliv. Ach, ta nelítostná reality show… Začal jsem se tiše posmívat svému bláznovství.)

Pánové si mne prohlížejí, nic neříkají. Zase civí, v jejich očích nevidím ovšem lítost, ale výraz… pohrdání! Ne, nedělejte mi to, začínám se třást…)
Ticho vystřídal naprosto nekontrolovatelný smích. Dívali se na mě a smáli se tak nahlas, že všichni v restauraci ztichli a pozorovali náš stůl.  Smáli se tak hlasitě, tak neotřele, tak upřímně a  bez zábran. Začal jsem sčítat křivdy na tomto místě mně způsobené. Můj sluch už nebyl schopný pozřít smích těch tří. Začalo to ve mně burácet, připadal jsem si jak Londýn poprvé bombardovaný německou letkou, jak Plzeň, která přežila válku, aby až její vítěz (osvoboditel) rozhodl o její zpustošení.

Sčítal jsem křivdy a rychle vytáhl z peněženky stokorunovou bankovku, položil ji na účet, vzal do ruky kabát a utekl z restaurace ven.

 Bylo březnové předjarní odpoledne, vzduch byl příjemně zteplalý, vítr nepříjemně studil.  Jako ve snách jsem pospíchal  pražskými ulicemi… Hybernskou, Na příkopě, Jungmannovou… Vrážel jsem do lidí, nevěda kam jdu, nic nechápaje, v hlavě se mi znova sešlo tolik otázek. Kdo byli oni tři páni? Proč já? Kdo měl ještě přijít? Hloupost? Není to všechno sen? Není? Neprobouzím se!? Jaký to mělo účel? Proč jsem vlastně odešel? Proč se smáli? Jak by to dopadlo, kdybych neodešel? Srabe! Blázne! Srabe? Blázne?

Spatřil jsem siluetu kašny na Karlově náměstí a začal utíkat směrem dolů k Vltavě. Povalil jsem starší ženu, z levé ruky ji do vzduchu vyletěla plátěná taška, někteří přede mnou ustupovali, zaslechl jsem nadávky…

Bože, co to dělám…? Utíkal jsem dál, pomaleji, otáčel jsem se za těmi všemi lidmi. U ležící paní se vytvořil hlouček lidí…
Pomatený jsem se zastavil na tramvajových kolejích. Nechápavě jsem sledoval zuřící, vyděšený dav. Tváří v tvář se zničehonic proti mně vyřítila tramvaj číslo 24. Řidič něco křičel, byl nejvyděšenější ze všech.
Tupá bolest. Úleva.
Tma. Světlo. Klid.
Siréna sanitky . Poslední zvuk, který jsem slyšel. Poslední zvuk, který jsem kdy slyšel.

Otevřel jsem dveře restaurace, sešel po schůdcích dolů a  spatřil své tři známé.
Pan Iluze měl zjevnou radost: „Tak vás tu vítám, pane. Ovšem jdete pozdě, náš přítel už odešel.“
Přisedl jsem si.
„Co byl zač?“, zeptal jsem se.
„Ále“, pousmáli se všichni tři a pan Představa objednal láhev suchého bílého.
Dlouho do noci jsme se potom bavili o tom podivínovi.