Jako každý pátek, seděl jsem v baru, pozoroval dvě tající kostky ledu a představoval si, jak se mě tohle všechno netýká. Nudil jsem se, už mě nebavilo popíjet skotskou a lovit všechny ty vyumělkované krásky, připálit jim cigaretu s jakými lhostejným povzdechnutím, lehce zavadit o jejích nabízející se dekolt a vdechnout omamnou vůni drahého parfému, abych o něco málo hodin později, hned po té, co vášeň opadne a dostaví se jakési milostné vystřízlivění, na ně hleděl stejně bez zájmu a jakéhokoliv náznaku citu, jako na barevnou stránku časopisu.

Musel jsem se tvářit opravdu velice nepřítomně, když i jakási vytrvale, vyzívajícím pohledem mě pozorující dáma, asi po hodině trochu více agresivněji, než je zdrávo, típla cigaretu do porcelánového popelníku a odešla někam do té záplavy barev probleskující z ulice -  naprosto sama.

 Napil jsem se, led už dávno roztál a chuť skotské ztratila své chladivé kouzlo, byl jsem naprosto zklamán, jak sebou, tak celým světem – uplně normální páteční deprese osamocených lidí. Chtěl jsem zaplatit, když se moje oči jen na okamžik střetly s jinými. I když jsem stokrát nechtěl, můj rozum mě zradil. Díval jsem se na ni, ne nedíval, zíral jsem na ni. Vypadala tak jinak než ostatní, zářila do celého toho mého životního stereotypu jako hvězda. Fascinovaně jsem na ni zíral a utápěl se v jejích temně modrých očích. Měl jsem pocit, že moře je proti modrosti a hlubokosti jejích očí jen bahnitá břečka. Neusmívala se, jen se na mě upřeně dívala, nijak vyzívavě, spíše jako by mi chtěla něco sdělit, ale její nachová ústa mlčela. I přesto jsem slyšel zvláštní hlas, kterým ke mě promlouvala. Šel jsem k ní, nepřemýšlel jsem, jestli mám, nebo ne, zvedl jsem se z barové stoličky a šel přímo k ní. Vypadala, jako bohyně, jako ty, co jsou vytesány z mramoru ve všech řeckých chrámech, jako ty, které jsem vídal v muzeích a v knihách.

Zlaté vlnité vlasy do půly zad, sepnuté stříbrnou čelenkou, temné oči a plná sťavnatá ústa vybízející k hříchu. Chtěl jsem ji líbat , chtěl jsem víc, když jsem ji spatřil celou, stála tam, celá jako by byla dílem sochaře. Dmoucí ňadra lačnila po mužském doteku a její bradavky doslova vybízely k ochutnání, nebylo možné si toho nevšimnout přes ten tenký a průsvitný kus látky do kterého byla oděna. Chtěl jsem povzdechnout nad její krásou, ale z hrdla se nevydral ani sten. Sklopila oči a zabodla je přímo do mě. Vzrušením jsem již nemohl ani dýchat. Dotkl jsem se jí, cítil jsem její žár a chlad zároveň. Líbal jsem její ústa a sál její bradavky, rukama vášnivě vykasával její bílý hábit, abych se jí konečně mohl zmocnit a ochutnat jí. Byla horká jako dozrála broskev a proudila mou jako zurčící divoká řeka, nemohl jsem se jí nabažit. Stal jsem se jí a ona mnou, ponořil jsem se do jejího těla, jako bychom nikdy nebyli jen já nebo ona. Miloval jsem se s ní, divoce a vášnivě, přede všemi, kdo tam byli. …

Byl zase další pátek, na barové stoličce u okna nikdo neseděl, to místo bylo prázdné. Kdosi se otočil a připil si na zdraví. Jakási žena v tmavých brýlích vyprávěla cosi svému společníkovi a přitom se vytrvale dívala na ono prázdné místo. “znala jsem ho, pravidelně sem chodíval, fakt že jsem s ním spala na tom nic nemění. Minulý pátek ho někdo srazil, když přecházel ulici, to auto jelo tak rychle…už se nedalo nic dělat”