Přicházíš domů. Pod okny je slyšet rytmický klapot tvých střevíců. Svazek klíčů na modré šňůrce chrastí v kapse tvého koženého kabátu a chvíli co chvíli narazí do mobilního telefonu, který přidržuješ pravou rukou. Vím to, protože je od těch klíčů odřený a není první ani poslední, to jsi celá Ty. Z počáteční euforie, kdy jsem ti daroval tu stříbrnou hračku,nosila jsi ho téměř výhradně v koženém pouzdru, nezůstalo vůbec nic. Přestože jsem to tušil, koupil jsem ti ho. Asi jsem se s tím vnitřně smířil a dneska už mě tvoje nošení mobilu a klíčů u sebe nechává v nostalgickém klidu.

Stojíš za dveřmi, klíč pomalu zasouváš do zámku, ještě než odemkneš, skloníš se a vyzuješ si boty, necháš je na rohožce a bosa vkročíš do chodby. Tvoje vůně se pomalu rozptýlí bytem a vtiskne se do každého detailu věcí, které máš tak ráda. Sundáš si kabát a běžíš otevřít okno v obýváku, děláš to pokaždé, nikdy jsi mi neřekla proč, ale myslím, že proto, aby sis nepřipadala jako ve vězení a stále cítila sounáležitost s tím, co je venku. Víš, ať se snažíš jakkoliv, nikdy nedosáhneš toho, abys byla uzavřený, pragmatický člověk s přízemním pohledem na skutečnost takovou jaká je. Hledáš ve všem něco výjimečného a dobrodružného, myslím, že tvoje fantazie a smysl pro detail se prostě nedají vtěsnat do něčeho tak malého jako lidský mozek a tak se tak nějak nepozorovaně rozptylují mimo chápání mnohých z nás. Kolikrát jsem Ti chtěl tohle všechno říct, abys věděla, že tě svým způsobem dokážu pochopit, ale prostě to nešlo, ne když jsem byl s tebou. Tvoje neustále přeskakování z jednoho téma na druhé, filosofické hloubání, nebo jen  trošku ujeté tlachání o nesmyslech mi to prostě nedovolovalo.

Sedáš si do křesla, teda, jestli se tomu tak dá říkat, protože občas postrádám v tvém sezení jakýkoliv náznak způsobného posedu mladé dámy. Nohy obvykle složíš pod sebe, nebo je prostě odložíš na konferenční stolek vedle solné svíce, kterou Ti přivezla sestra z dovolené, mimochodem,jedna z věcí, kterou jsme  „nutně potřebovali“, já odolal, tvoje sestra nikoliv.

Nikdy nedokážeš odpočívat déle než tři minuty, protože trpíš utkvělou představou, že kdybys třeba zůstala o víkendu ležet déle, něco „strašně důležitého a dobrodružného“ by ti uteklo, obvykle mezi tyto činnosti řadíš úklid našeho malého bytu. Jak působivé, nicméně ve chvíli, kdy člověk blaženě užívá volna a víkendového prodlouženého spánku, na zabití, opravdu bych v tu chvíli nejraději použil všechna neslušná slova, která moje slovní zásoba poskytuje.

Nevím proč, ale neudělám to, vztekle zavrčím a doufám, že mě necháš ještě chvíli spát, než budu muset ve svém polobdění vstát, obléknout na sebe svůj domácí dress a dojít vyvenčit tu flekatou potvoru, kterou občas (doufám), zdá se, miluješ víc, než mě. Ano, tou flekatou potvorou myslím přesně to, co tušíš –  našeho úžasného, neenergického, nezlobivého jack russel teriéra, horší atrapu na psa už jsi zřejmě nemohla vybrat. Nicméně, po určité době jsem pochopil výběr tohoto zvířete, neboť hodného labradora, či jiné, neenergické, poslušné zvíře, by se k tobě prostě nehodilo, čímž nechci říct, že bys byla přesně taková, jako to bláznivé zvíře, protože, ty dokážeš být ještě horší (smích). Ty víš jak to myslím.

Včera jsme se vrátili z kina pozdě v noci, já vím, nebylo by na tom vůbec nic zvláštního, kdybychom na ten film nešli už po třetí. Víš, fascinuje mě, jak si to dokážeš vychutnat, věřím tomu, že i kdybys ten film viděla po jedenáctý, budeš v tý sedačce sedět stejně přibitě a fascinovaně jako poprvé, jen s tím rozdílem, že se nebudeš smát napřed, zuřivě cloumat mou levou rukou a upozorňovat, že teď přijde „to“ důležité. Narozdíl od tebe, sedím kultivovaně v měkké sedačce, cpu se popcornem a usrkávám colu, což tobě se hnusí a považuješ to za odporně snobské. Jelikož nejsem zrovna nadšenec těchto filmů, ale hluboce Tě miluji, sedím vedle tebe a snažím se to „nějak“ přežít. Potají tě sleduju, vidím, jak se ti ve světle z plátna lesknou oči a to nadšení a absolutní prožitek děje mi prostě dává jisté uspokojení z toho, že jsi v tuhle chvíli šťastná a vychutnáváš si to. Jako vždycky zůstáváme sedět ještě když běží na plátně titulky, sál už je zcela pohlcen světlem a lidé se překotně tlačí ven. Držíš mě za ruku a necháváš v sobě doznívat poslední prožitku z filmu – již po třetí, stejně intenzivně jako poprvé. Dojídám popcorn a dosrkávám colu, co zbyla mezi kostkami ledu, znechuceně se na mě podíváš a pustíš moji ruku.

Pomalu se probírám ze zamyšlení, vidíš, člověk by ani neřekl, že čas tak rychle plyne, vždycky jsi to říkávala, ale nikdy jsem tomu nevěnoval sebemenší pozornost, až teď, spousta věcí mě donutila o všem více přemýšlet. Je jaro, doslova mi puká před očima, dokonce i teploty se blíží hodně ke dvacítce a slunce už příjemně popaluje. Dneska nechci být sentimentální, i když mě to jinak poslední dobou nejde. Co bych dal za to, abych mohl vrátit čas, vidíš, vidíš, jak přemýšlím, takhle jsem nikdy předtím neuvažoval. Nikdy jsem neměl nic z té tvojí větroplachosti a fantazie, ale teď nedělám nic, než se vznáším ve vzpomínkách, znovu si přehrávám všechny ty úžasné chvíle, které jsme spolu strávili, čekám na tebe doma, tuším tě někde vedle sebe, i když vím, že už Tě tam nikdy neuvidím. Tak jako dneska, kdy sedím na posteli, dívám se do zrcadla před sebou, vidíš, konečně jsem dodělal tu vestavěnou skříň, a představuju si, jaké by to bylo, kdybys opravdu přišla. Vstávám a odcházím do kuchyně, rozbaluju papír a vyndavám z něj čtyři krásné narcisy. Z police nad dřezem beru tu zelenou vázu, jo, tu co z ní odpadl ten keramický kvítek. Nalévám do ní vodu. Společně s kytkama ji nesu do ložnice na tvůj noční stolek. Už to nemůžu vydržet a pláču. Chybíš mi lásko, chybí mi tvůj zmařenej život, šeptám a pokládám vázu vedle tvé fotky.