Dílo #15711
Autor:Re
Druh:<žádný>
Kategorie:Próza/Výkřik do tmy
Zóna:Jasoň
Datum publikace:20.04.2005 14:51
Počet návštěv:1149
Počet názorů:8
Hodnocení:4

SMRT

TY, čteš tyhle řádky , uhýbáš očima, nervózně bubnuješ prsty do umakartového stolu, zůstáváš tiše sedět, dočítáš poslední větu. Po tváři ti ztéká slza, rozpíjí se na popsaném kusu papíru, dočetlas sama svůj příběh, poznáváš pravdu a nejsi schopna slova.

Už víš jaké to je, dokážeš si to alespoň představit? Zažít tu bolest, ale i tak, nikdy se nevyrovná té, kterou jsi mi způsobila Ty. Mělas pravdu,  byla jsi jen fotka, bez toho, co se uvnitř skrývá a já Ti to nevěřil.

 

Běžíme lesem, stromy nám ustupují z cesty, větve se lehce proplétají Tvými vlasy. Usmíváš se na mě a já propukám v nový život. Dotýkáš se mě a já umírám touhou mít víc, díváš se na mě a já letím do vesmírného mimoprostoru, říkám si , kdo jsi? Stále vidím tvou fotku na stěně galerie, cítím tu sílu a energii, která z tebe září, dotýkám se tě a hlídač mě vyhazuje, nemohu přestat na tebe myslet, hledám tě, zoufale a moc tě hledám až tě nacházím, jako démant mezi kameny záříš v mých očích. Zpočátku mě nevnímáš a ignoruješ moje oddané pohledy, přehlížíš mě, ale o to vroucněji jsem tebou okouzlen. Prolínáš se mým životem jako jiskra co pokaždé zažehne plamen barevného zapalovače, hoříš mnou a spaluješ mě,zžíráš moje srdce a kradeš mi duši, vězníš ji ve svých hebkých rukách a drtíš ji jemnými prsty na prach, který pak ledabyle rozfoukáš do světa. Zabíjíš mě a dáváš mi sílu žít, rdousíš mě a dýcháš vzduch do mých plic, rveš mi srdce z těla a foukáš mi život pod víčka, když spím. Jsi moje prokletí a moje naděje,  jsi všechno co jsem neměl a mám. Půlíš mě a skládáš v celek. Odejdi, prosím Tě a zůstáváš. Zab mně,  toužím a hladíš mě po skráních. Miluj mě, škemrám a Ty ....odcházíš....

 

Kdo jsi byla a proč jsi se prolnula s mým životem? Ovanula jsi mě svých chladem a žárem zároveň a pak, když jsem se probral z toho neznámého opojení, jsem pochopil, co jsi byla zač, s kým jsem se spustil na ten jediný okamžik, kdys Jí vzala život, kdys mi sebrala všechno, co jsem v životě měl. Nikdy jsem netušil jaká dokážeš být, kolik tváří, kolik hříchů, kolik nepoznaného se v Tobě skrývá....

Počet úprav: 2, naposledy upravil(a) 'Re', 20.04.2005 14:53.

Názory čtenářů
20.04.2005 14:56
Hana B
takova zvlastni uvaha nebo spise zapremysleni
20.04.2005 15:00
Re
Hana B napsal(a):
takova zvlastni uvaha nebo spise zapremysleni
řekněme, spíše, tak trochu zpověď z bolesti...
20.04.2005 15:01
Antifedhaw
To je tak romanticky přeromanticky přeromantizované.
20.04.2005 15:04
Hana B
Re napsal(a):
Hana B napsal(a):
takova zvlastni uvaha nebo spise zapremysleni
řekněme, spíše, tak trochu zpověď z bolesti...
to me mrzi, bolest je neprijemna!
20.04.2005 15:10
Albireo
Antifedhaw napsal(a):
To je tak romanticky přeromanticky přeromantizované.
Souhlasím, cítím z toho sacharinovou pachuť.
20.04.2005 15:13
Burlev
zajímavé a dosT dobré
21.04.2005 12:49
aldebaran
Zvláštní, ale dobře se to čte!*

Přidat názor        ...nápověda k hodnocení
Avízo:
Anonym neuděluje tipy Skrytý názor

(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)