ze vzpomínek na budoucnost

Vlas zlatý smutně na zem spadne,

Znovu ostré hroty světlou hřívou projedou,

Tvé tělo na posteli zatím sklesle chladne,

Chci být krásná až mě povedou.

V železných okovech do chladné cely,

přesto mé činy svůj smysl měly,

Nelituji, čeho jsem udělala, 
Že jsem Tě – „Lásko“ brutálně podřezala...

Za co to bylo sám dobře víš,

Nikdy však nikomu důvod můj nepovíš.

Pokládám hřeben na noční stolek

Stejně kdy ozve se u dveří zvonek,

Přišla tvá matka, něco mi chce,

Uvidí tvoji krev na našich zdech,

Je mi to líto, jak krutá jsem

Budím se zpocená – ach, byl to jen sen

Vyskočím prudce z postele k zrcadlu,

Do ruky hřeben svůj zdobený popadnu,

Oči mě nešálí, nebyl to sen,

Tys byl mnou – „lásko“ – úkladně zavražděn!