Jdu ulicí zmodralou vlhkem slimáčím a za krk mně dýchá dvorný lipicán osedlaný unavenou smrtí která se usmívá tváří zkřivenou od žvýkání voňavé chrpy. Je rosa a čas na kosu jak stéblo se před ní skláním v návalu sirného oparu kdy ďábel předkládá svůj úpis aby dal ještě trochu vteřin k vyrovnání účtu. A jitřní kohout na věži kokrhá nové ráno, které mi kyne úsměvem kyselým že rychlejší jsem více než dvorný lipicán. |