Karolíno, kdo jsi ? Mejkenerí ...
Čtyři živly mi tančí po svátečním stole,
ne že by svátek byl.
Ne to to ne a přeci s večerem,
přišel klid a hluboko dole,
se kdosi skryl,
svou tvář schoval před světlem,
v pokoře okamžiku.
První spojenec je země
s ohnivou korunou od tebe,
tichý kámen se sluncem,
světla zkamenělé plémě,
jež si zvědla pro mě.
z prachu přinesla řeka.
Chovám ho poklad pokladů,
ten malý křemen,
na pokraji spánku bdění,
mysl plná dohadů,
co nabídlas mi bez zardění,
však na sen stále čekám.
Lepší verš snad bude kvůli vínu,
neb to je druhým bdícím v noci,
v níž sám, sám bez pomoci,
volám... odháním... Karolínu,
co odešla vstříc jiným řekám.
Kdo je ta žena co brání mi snít,
teď lžu, neb dnes měl jsem sen,
sen, kde jsem tě nelíbal
ani nedržel v náručí,
jak bych si přál..
A nebylas tam sama, ani já tam nebyl sám,
tobě sekundovala tma, a mně obyčejný klam.
Tvojí lásku jsem vezl autem domů,
ale ne až tam.
Chtěl zastavit vedle stromů,
co odbočuje cesta, nakonec že dojde sám.
Asi jsi tam už byla. Tam.
A tma.
Voda proudí ti v žilách místo krve,
srdce je velký vodopád,
láska je to co už byla prve,
možná silnější než dřív,
a na kopci pevný hrad.
V něm vězněná dívka,
s ní 9 osudů a hlad.
Říkam, že místo krve voda, Karolíno,
teprve až na tvé svatbě,
změní ti kdo bude tě mít rád
tvou vodu v začarované víno,
Pak budeš šťastná. Snad.
Karolíno. |
|
