DO TESCA:

Při cestě domů ze školy mě přepadla chuť na sladký(to se stává). Šel jsem tedy do Tesca koupit pár kostek cukru, ovšem v tekuté podobě, nalité do litrové flašky a na ní nápis Coca Cola.

Pro ty, co neví, kudy se jde do Tesca, se projde projde podchodem, kde se dějí velmi podivné věci. Obvykle tam hraje hudba všudypřítomných tuláků, voní tu sušené ovoce apod. Dnes, jakoby to nebylo. Pršelo. Lidi, kteří chodili sem a tam postupně zanášeli zem hnědou břečkou. Potkával jsem chodce, jak drželi noviny, které postupně muchlali, mačkali a za rohem zahazovali. Po několika metrech jsem pochopil příčinnu – dvě osoby podávaly lidem jeden výtisk za druhým. Když jsem viděl tu lidskou nevděčnost, že si počkají za rohem, a pak ty noviny zničí, řekl jsem si, že takový nebudu, že to těm, kteří mi to dávají budu přát.

Mou pozornost ovšem zaujalo něco jiného. Opodál stála pěkná slečna a ona se tak hezky smála, že jsem si prostě musel ten leták od ní vzít. Zastavil jsem se a přečetl si to. Podal jsem to s díky zpátky. Ale ona řekla:

„Ne, to si vemte. Čím víc jich udám, tím víc dostanu peněz.“

„No tak mi jich dejte víc,“ radil jsem jí.

„To zas ne. Musíme rozdat tyto letáky co nejvíce lidem, aby se začli milovat a věřit v toho správného Boha,“odpověděla mi.

Ale já na to:“Vám bůh něco zaplatí, když jich teda dáte míň?“

Slečna se na mě podívala:“No to sice ne, ale uznejte, že to není fér!“

Uznal jsem, že to má logiku, vzal jsem si ten jeden leták, holka na mě hodila ještě jeden nádhernej úsměv a dobře naladěn šel jsem dál.

Z TESCA:

Jdu stejným podchodem, ale na opačnou stranu. Pořád prší. Přijde za mnou jeden týpek s dredama a hustým obočím a opatrně se mě zeptá:

„Eeeee, boříku, nemáš nějakou tu korunku pro mě?“

„A umíte hrát na hřeben?“ ptám se ho.

Nechápavý pohled.

„No jestli umíte hrát na hřeben. Ostatní žebráci a tuláci tady v podchodě aspoň něco dělají. Hrají na kytaru, nebo dělaj fígle s těma tyčkama.“

Stále nechápavý pohled.

„No, a tuším, že vy nic nemáte, tak byste mohl alespoň hrát na hřeben. Není to složitý a byl byste originální!“

A on na mě:

„Ty, kořeňu, to není špatnej nápad. Ale má to jeden háček. Já nemám hřeben, páč sem se asi dva roky nečesal!“

Na to jsem byl připravenej. Vytáhl jsem z tašky hřeben s úzkými mezerami a paír a předal mu je. On poděkoval a já mizel pryč. Pokud ho někde uvidíte, jak hraje, tak mu dejte nějakej ten peníz. Pokud ne, tak se tento příběh nikdy nestal.