U krásně udržovaného hrobu stály dvě stejně dobře udržované "filozofující" důchodkyně a nadávaly, kolik toho sněhu letos je, čím jsou starší, tím hůře to snášejí a kolik že práce jim dalo vůbec na hřbitov dojít. Možná by uronily i nějakou tu slzičku, při pohledu na fotku jejich milého na náhrobním kameni, ale tyhle slzy už majií dávno za sebou.   A kolik práce jim dalo sem vůbec dojít, tolik sněhu a do toho ty jejich nemoci.., a navíc zde neni ani žádný objekt hoden pomlouvání a všichni mrtví, Bůh jim žehnej, o nich již co nového říci.

   A tak se hřbitovem znova a znova ozývalo lamentování nad počasím, nemocemi a dnešní mládeží - témata stokrát omílaná, babky se už začínaly nudit, když vrzla brána a na scénu vstoupila mladá tmavovlasá dívka.

   Báby ztichly a snažily se na ni zaostřit.

"Kdo to je? "

  "Jó to je ta, jak jen se jmenuje? No ta, jak jí umřela máma.ne..!? "

"Jo ta,! Chudinka malá, takhle mladičká a takový neštěstí.. no to je hrůza ! ", babka sepjala ruce a pokyvovala si hlavou.

  "Jářku a podívej se na ni! Jak je oblečená! Taková otrhaná, oni snad nemaj´ peníze ani na slušný oblečení, no to je hrůza! Já jsem slyšela, že ten její táta, no ježišmarja, to je hrozný.."

"Teda, máš ale pravdu. Já myslim, že mi Jaruška říkala, že jí někdo říkal, že snad i fetuje! No a možná je to pravda! No určitě, podivej jak vypadá! No určitě bere drogy, vždyť ta dnešní mládež.."

  "Hele, pojď blíž, ať si ji pořádně prohlídneme, půjdem eště navštívit Frantu, ten leží hned vedle její mámy."

   Dívka stála nad hrobem a nepřítomně koukala do bílého sněhu. Byly v něm stopy od zajíce.

Když babky procházely, zvedla hlavu, pozdravila a usmála se.  Babky daly ihned hlavy k sobě :

" Teda, no to je něco. Ona si stojí nad hrobem vlastní nebožky matky a eště se směje. Ti mladí nemají úctu už ani k mrtvým! Aspoň, že zabučí."

  " Tak tak. " , notovala jí druhá.

Dívka se otočila a pomalu odešla ze hřbitova.

Babky si povzdechly, chvíli ji ještě rozebíraly a když už nebylo říct, odešly s hřejivým pocitem - vždyť tahle hřbitovní událost se nesmí nechat jen mezi dvěmi babkami a ony mají program na další dny..

   Byla mi zima, šourala jsem se tempem jako bych měla za minutu umřít a v hlavě mi pořád hučelo. Spát.. slíbila jsem si, že až přijedu, půjdu dospat probdělé noci, ale situace doma mi to neumožnila. Tak jsem si chtěla alespoň jít  popovídat s mamkou, ale hned u brány hřbitova mi bylo jasný, že ani tohle nebude možné..

   Miluju ty seance důchodců.. vlastně mi ani tolik nevadí, pokud se nekonají na hřbitově.. Vždyť ty báby na mě koukají jako bych měla dvě hlavy nebo šla nahá nebo tak něco..

   Chvíli jsem tam tedy postála a mamce vyprávěla jen v duchu, což mě zrovna moc neuspokojovalo. Chtěla jsem nahlas povídat o zakázaných věcech a včerejší kalbě. Možná jsem to měla udělat, alespoň by báby měly silnější zážitek.

   Nakonec jsem to vzdala, protože babky nevypadaly, že by se chystaly odejít a já  dostala chuť na cigárko. Navíc mě v kapse tlačil lubrikační gel, který jsem doma zapomněla vyndat. Při tom pomyšlení jsem se musela zasmát, a tak jsem mamce ještě pověděla o té naší příhodě.., do sněhu nakreslila sluníčko ( babky jako na povel zbystřily ) a tou svou "rychlochůzí" opustila bojiště.

              Cigárko za hřbitovní branou chutnalo slaně, přetrhly se hráze.