| Prolog |
|---|
| Omluva a upozornění: pro zachováni autenticity příběhu jsem ponechal i ty nejvulgárnější výrazy! |
|
| 4. Kyklopův zápisek o šílenství – cesta autobusem k soudu |
Když se spojí slaboduchost a slabost pro alkohol, tak z toho nemůže být nic rozkošného. Týpek Carlos je klasickou ukázkou toho, že i mezi námi jsou jedinci, kteří neprošli stádiem buněčného dělení a fází prenatálního období, ale zřejmě se vyskytli z ničeho jako je černá díra nebo ze smradu pekelného. Důkazem toho může být, že Carlos k nám byl přivezen proto, že si před dívčím internátem strkal prsty do konečníku, masturboval a vydával neartikulované skřeky. Chudák dívky – toho večera předčasně dospěly nebo utrpěly šok.
Musím podotknout, že tento příběh se nestal mně,ale mému kolegovi, který je velmi slušný, klidný – takový tichošlápek, jenž nikdy nevyslovil sprostější slovo než výraz „vole“. Zato Carlos byl živel, šílenec a 100% pako. Kromě zmíněné slabomyslnosti a slabosti pro chlast neměl téměř žádné zábrany, takže na našem oddělení za cigára „obcoval“ s kdejakým hošanem (osobně nemám nic proti gayům), ale zároveň své srdce nabízel všem dívkám a bábám z ostatních oddělení. K tomuto se váže tato vzpomínka:
- Máme noční, je skoro půlnoc, dodělali jsme pracovní harmonogram, plácáme nesmysly a mezi nás přišel Carlos.
- „Jardo — jste pěknej chlap, Alézi ty taky, já bych vám to udělal, já bych vás vykouřil! A ještě bych vám zaplatil – sedmset!“
- Jsme se na sebe s kolegy podívali a začali se smát. Začnu hlasitě přemítat:
- „Ty vado, to je dost zajímavá nabídka, jsem nedávno koupil byt a mám 90 táců dluh, to bych to měl za chvilku splacený…“
- Carlosovi se rozzářili oči a s radostně mi skočil do řeči: „viď, si taky myslím!!! Tak co, jdeme na to?“
- Se dál tlemím a povídám mu: „Si dělám srandu ty vado, nejsem homoděj… Jdi spát!“
- Carlos evidentně zklamaný: „Hm, to je škoda, ale vaše mínus, jdu za Pepíkem a bude to levnější! Víte co? Přijďte se podívat jak ho budu pepřit!“
- „Hele Carlos, to stačilo, neotravuj, je skoro půlnoc, tak jdi chrápat — dělej!“
Asi za deset minut bereme baterku a jdeme zkontrolovat a spočítat pacienty – jestli někdo nepiluje mříže nebo si neváže smyčku kolem krku. Když dorazíme na „dvojku“, tak vidíme siluetu Carlose, jak klečí za Pepíkem a skutečně ho „pepří“. Spatří nás a tak tlumeně, ale vítězně zvolá: „vidíte, vidíte, já vám říkal, že ho budu mrdat!“
Pepík ale rozespale praví: „Co je? Co se děje? Carlos nech mne, já chci spát.“
- Kolega na Carlose: „Nech ho, vždyť tě nechce!“
- „Ale chce!“ Odsekne naštvaně Carlos. „Před chvilkou chtěl! To teď dělá, když jste přišli Vy! Jděte pryč! Chce mrdat. Je to moje koza…“
Tak odcházíme, přivřeme dveře, ale skulinkou se díváme, jak bude Pepík reagovat.
A skutečně, Pepík je najednou „čilej“ jak rybička a po ospalosti není stopy. V pokoji je šero, na nočním stolku leží otevřená Nivea… Zavíráme dveře.
Druhý den přijde Carlos za ošetřovatelem na ranní službě, v ruce má časopis Leo a říká: „pane ošetřovateli, já nejsem buzerant, já nejsem kuřbuřt! Já jsem na ženský, koukejte!“ Bleskurychle otevře časopis a ukáže, že tam je ženská s roztaženýma nohama, dá si ho před obličej a najednou ho začne lízat a vydávat vzdechy a zvuky: „Eh, áách, uh, koukejte jak jí lížu píču, já jsem na ženský, já nejsem buzerant, lížu píču, já ji lížu píču, jsem na ženský…“ křičí nadšeně a olizuje blyštivé stránky i se sponkami. Ošetřovatel neví která bije, neví co bylo v noci, vůbec nic nechápe, nejprve je šokovaný, ale pak se začne dusit smíchy a směje se dodnes. Také má rád Leo…
A já? Hlupák, byt jsem splácel ještě mnoho let…
Před těmi lety měl Carlos ústavní ochrannou léčbu sexuologicku, která mu měla být přeměněna na léčbu ambulantní. O přeměně rozhoduje okresní soud. K soudu jezdí pacienti buď sami nebo za doprovodu personálu sanitkou. Tehdy měl dělat Carlosovi k soudu doprovod jeden ošetřovatel, nevím proč, ale neměli jet sanitkou, ale autobusem s jedním přestupem. Denní službu měl Michal a tak tuto „pekelnou jízdu“ jako nejmladší podstoupil on. Nikdo však netušil, jaký cirkus to bude. Michal na to přišel hned na zastávce…
Samotný pohled na Carlose vyvolával smíšené, ale spíše nepříjemné pocity, když otevřel papulu, dá se mluvit přímo o odporu — jako když otevřete víko žumpy. Michal s Carlosem nastoupili do ranního autobusu, kterým jezdí lidi do práce, tzn., že byl dost naprásknutý. Carlos neumí mluvit tlumeně, on hejká a ječí. A hned spustil:
- „Michale, já nechci propustit, já chci v blázinci zůstat, já tady mám milence a milenku! Já dneska zase mrdal Pepíka! To je bezva. Víš, já ho mrdám do prdele, ale já se šoustat nenechám, já ho jen kouřím…"
- Michal zčervenal, začal se potit, chtěl být menší, menší, až by byl nejmenší ne na světě, ale stačilo by být nejmenší v autobuse. Chtěl zmizet. Nemohl. Lidé se začali otáčet a prohlížet si ty „dva“. Oba byli v civilu, nebylo poznat, že ošetřovatel veze magora k soudu. Pohledy byly jasné: dva zvrhlí buzeranti mezi námi! A ještě se takhle baví! Že se nestydíte.
- „… mně nevadí, že je to cikán, že má černý péro. No a ještě mám Jirku! Toho nešukám, toho taky jen hulim, to je moje koza, kozička miloučká, miláček. A na pětce mám Ivetu, tý dávám cigarety, a ona mi dává pusinky.“
- „Buď ticho, prosím tě, drž klapačku! Jsme v autobuse mezi lidmi.“ Michal je rudý jako sovětská vlajka. Je to mladý kluk, ale než dojede k soudu, tak zřejmě začne šedivět, začínají se tvořit vrásky. Špatně se mu dýchá. Nesportuje, ale je zpocený jak po pětikilometrovém běhu.
- „Proč? Ať poslouchaj buzeranti, mám je u prdele, mně můžou tak vykouřit!“
- „Buď ticho, nebo až se vrátíme na oddělení tak bude zle!“
Carlos na chvilku po důrazné domluvě ztichnul, pak začal mluvit, ale naštěstí jen o chlastu a hospodách, k „pepření“ zadnic se už nevrátil. Michal o něco povyrostl, ale na 40 minut zase ohluchnul. Byl ve snu. Neví, jak přestoupili, netuší jak dojeli do okresního města, ale byl šťasten, že už je venku. Teď soud a pak ještě cesta zpět. Kdyby tak Carlose u soudu místo propuštění odsoudili k trestu smrti a rovnou na místě rozsudek vykonali. Ach. To by se to jelo zpět v pohodě…
Soudce chtěl Carlosovi ústavní léčbu změnit na léčbu ambulantní, tak jak to ve většině případů dělá. Ale snad poprvé se setkal s tím, že to pacient důrazně odmítl. Carlos o propuštění nechtěl ani slyšet, začal vykládat, že se necítí zdráv, že potřebuje léčbu, že potřebuje hormony, že cítí, že by venku udělal průser, že občas blázní, že je agresivní, že má sexuální představy o prcání s čímkoli. Soudce, kterého předešlá jednání unavila nebo snad téměř uspala se probral a nechápal, kroutil hlavou a nevěřil vlastním uším. Všichni se zde snaží o propuštění, všichni zde slibují možné i nemožné, dušují se, přísahají na smrt matky i dětí, že budou sekat dobrotu. A tento či toto stvoření zde předvádí jedinečné představní. Carlos se sám obvinil, obžaloval i odsoudil k dalšímu pokračování ústavní léčby. Soudci nezbylo nic jiného, než žádost o změně léčby zamítnout a Carlose nechat na dalších pár měsíců nebo rok v blázinci. Carlos byl spokojený. Skutečný důvod, proč nechtěl být propuštěný – milenci Josef, Jirka, Iveta, samozřejmě nevyzradil. A začal se těšit na večer.
První část ze zpáteční cesty proběhla bez zvláštních výstředností a kromě Carlosova zjevu nebylo na této dvojici nic zajímavého. Vrchol nastal, když oba nastupovali do dalšího autobusu. Řidič nedal Michalovi lístek, ten se ozval a požádal řidiče o vydání dvou lístků, kdyby šel revizor. Řidič tedy lístky „natočil“, ale Michal pohledem zjistil, že částka na nich neodpovídá jízdnému a opět řidiče požádal o správné lístky. Ten se rozčílil, ať neotravuje a z autobusu je vyhodil.
Michal byl tak překvapený, že ani neprotestoval a vystoupil, nevěděl, co má dělat. Carlos se v situaci neorientoval a tak byl zatím ticho. Sestry, které jely na odpolední se Michala zastaly a řekly, že to takto nejde a řidič je musí vzít. Michal s Carlosem nastoupili a zaplatili. Usadili se do zadní části autobusu někam před „pětku“.
Carlosovi sepnul mozkový lalok, který dosud odpočíval a tak se stalo, že pochopil co se stalo. Náhle se postavil a začal na řidiče křičet přes celý autobus:
- „Ty mrdko vystříkaná, ty čuráku buzerantskej, co si to dovoluješ! Jsi mamrd a buzna…."
- Michal ztuhnul, vytřeštil oči a nestačil ani zareagovat.
- Carlos si sedal a zase hned zvedal a dál křičel „… jsi píča a děvka. Ti dám na držku a natrhnu ti tu tvoji vymrdanou prdel buzerante autobusáckej…“
- Michal zalapal po dechu, chytnul Carlose za ruku a stáhnul na sedadlo: „prosím tě, buď ticho, neblázni!“
- „Co bych držel hubu, je to čurák drzej, píča, kunda, mrdka! Já ho zabiju!“
- V autobuse zavládlo zděšení, cestující se začali otáčet a raději si sedali do přední části autobusu. Carlos dál vyskakoval jako „jojo“ a chrlil ze sebe ty nejvulgárnější nadávky, co existují. Michal byl rudý, zelený, bylo mu zle, potil se, chtěl zase utéci, chtěl opět zmizet, ale nemohl, místo toho strhnul Carlose za ramena na sedadlo: „Drž hubu ty pakárno! Drž hubu a nedělej ostudu!“ Carlos se ztišil, ale stále polohlasně sprostě nadával.
Nějaký pán o sedadlo v předu a přes uličku se otočil a napomenul je, ať se zklidní.
Dynamit, Nobel, Semtex, Atom, Hiroshima! Výbuch, katastrofa, masakr!! Zvíře, řev, tma, výpadek laloků! Zatnuté pěsti, chropot „týýýýý čuráááákkůůůůůůů…“ Carlos se odráží, udělá tři rychlé skoky jako gepard, no, spíše jako pingpongový míček. Michal hmátne do prázdna a jen škrtne o cíp Carlosovi bundy. Carlos ve vteřině dohopsal před šokovaného pána, který v setině vteřiny pochopil, že míchat se do věci veřejných se nevyplácí. Anděl cherubín to vzdal a uprchl před jasným atakem šíleného démona. Smrad žumpy ze žlutohnědé huby nepříčetného Carlose způsobil, že žaludek nebožáka se stáhnul, srdce přestalo pumpovat, krevní oběh se zastavil. Pot. Děs.
Carlosova pravačka dopadla na tvář vyjukaného pána, který se svalil přes sedačku až k oknu a nezmohl se na sebemenší reakci. Druhá rána rovněž našla místo… „Ty mrdkoooooooo vymrdaná, co se do nás sereš? Ty…“ Když se napřahoval ke třetí ráně, tak konečně vyskočil Michal a strhnul Carlose vší silou na sebe až spadli na sedadlo.
- „Ty vole, co to děláš? Co blázníš? Okamžitě toho nech, nebo uvidíš!“ Ještě nějakou dobu musel Carlose držet, jenž stále máchal rukama, vyskakoval jako čertík Bertík a chrlil bez přestání celou jízdu nejvulgárnější nádavky, co na světě a v pekle existují: „…mrdky, kokoti vystříkaný, svině…“
- V autobuse bylo ticho. Jen Carlosův jekot drásal uši. Nikdo neměl odvahu se otočit, natož ho okřiknout.
- Carlos byl spravedlivý, to se musí říci, své nadávky pravidelně rozděloval mezi řidiče autobusu a napadeného pána.
- 25 minut jízdy připadalo Michalovi jako nekonečno. Trapas. Ostuda. Chtělo se mu močit, chtělo se mu brečet. Muka obrazně i doslovně.
Konečně cílová zastávka. Michal vytáhl nadávajícího Carlose za flígr z autobusu. Zcela oslaben s ním doklopýtal na oddělení. Bledý, zelený, zpocený se sesunul do křesla a mlčel. Mlčel.
- „Co je Michale, jsi nějakej hotovej? Bylo to v pohodě?“
- „Jo, to bylo v pohodě! Už nikdy nikam s nikým nejedu, to si piště! Jaký blb vymyslel cestu s Carlosem autobusem?“
- „Ty vado, co se stalo?“
- „Počkejte chvilku, já jsem vyřízenej.“
- Po obědě nám Michal vše vypráví, nejprve tomu nechceme věřit, ale následně se začneme smát a pak vybuchujeme smíchy. Je to síla, je to extrém, ale nás tyhle věci baví. Jsme „chycený“…
Pointou příběhu je, že Carlos se za 14 dní „rozešel“ se svými milenci, už neměl koho „pepřit“ a Iveta mu přestala dávat hubičky, takže ho to u nás už nebavilo a chtěl okamžitě propustit. Což samozřejmě nešlo – další žádost o přeměnu soudní léčby bylo možné podat až za několik měsíců…
Carlos zuřil, prskal, skákal jako jojo a všichni jsme byli buzeranti a mrdky…
Nevím, zda na základě této cesty nebo kvůli něčemu jinému, ale Michal zde po civilní službě nezůstal pracovat. Carlos „venku“ po propuštěni chlastal a chlastal, cestu domů uměl popsat jen dle hospod. Na kontroly nedocházel, léky neužíval a občas „ho“ někde vytáhnul. Takže nakonec natrvalo osídlil pohodlné blázinecké lůžko. Zde se zklidnil, je na jiném oddělení, hledá své kozy a miláčky. A já ho z okna občas vídám, jak hopká mezi stromy jako pingpongový míček…
(všechna jména jsou pochopitelně změněna) |
|
| Epilog |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Alezi', 13.10.2004 14:32.
| Názory čtenářů |
13.10.2004 15:24
 aldebaran
|
To je hustý! Dobře mu tak. Dostal, co si zasloužil. |
13.10.2004 18:42
 Humble 
|
Výborně napsané - archivuju :o)*** |
13.10.2004 19:22
Pavla
|
:))) |
15.10.2004 14:05
vlk
|
Stálo za prečítanie...akurát by ma zaujímalo aj to ako vyzerá "obyčajný" deň na psychiatrii...totiž sem tam sa objavia informácie,že tam ešte stále vládnu dosť nedôstojné podmienky (odhliadnuc od Carlosa :) a ťažko posúdiť,čo je pravda...
|
15.10.2004 20:39
Alezi
|
ADD:VLK
Ahoj! Pokud bys chtel poznat obycejny den na psychiatrii, musel bys projit ruzna oddeleni, protoze vsude je to velmi specificke! Psychiatrie to neni jen uzavrene oddeleni jako to nase, ale take gerontooddeleni pro stare lidi, na odd.pro toxikomany ci alkoholiky je jiny rezim, jsou odd.pro dlouhodobe pacienty tzv. chroniky...
To co popisuji ja, jsou extremy, ktere se na jinych oddeleni tolik neobjevuji, protoze u nas se shromazduji ruzne neklidni a jančící pacienti na zklidneni, nebot u nas dela jen muzsky personal. Mame pacienty s ochrannou lecbou psychiatrickou a sexuologickou (kriminalnici, devianti) a pak rozjety psychotici, ale i oligofrenici, které na jejich odd.sestry nezvladnou, takze se to kumuluje a obcas dochazi k napeti. Ale treba zapisek Onanista, Propusteni, aj., jsou prikladem "normalniho" dne :-))
Myslim, ze celkove se psychiatrie v poslednich letech vyrazne meni k lepsimu - v prostredi i v přístupu k pacientum. Je to tim, ze za komousu se psychiatrie casto zneuzivala k eliminaci nevhodnych osob. Dnes se z dusevni nemoci nedela nejake tabu a zlo, proste je to nemoc jako vsechny ostatni - treba interni.
Dulezity je jeden fakt: od roku 89 vzniklo mnoho soukromych psychiatrickych oddeleni nebo psych.oddeleni jako soucasti nemocnic. Tato oddeleni poberou velmi mnoho pacientu, ale realita je takova, ze tato oddeleni si nechaji jen "slusne" pacienty = tzn., kteří nejsou nejak moc nebezpecni, agresivni, kteří to proste tam neznici, nezhuntuji, se kterymi neni potreba se v nejhorsim pripade rvát, protoze tam maji jen zensky personal. Takze do psychiatrickych leceben se dostanou i jinde nezadouci pacienti, se kterymi je "veselo". Obcas tady neco znici, nekomu ublizi a nebo museji byt urcitou dobu v omezeni (kurty). To se samozrejme tyka drtive mensiny nemocnych...
Za minuly rok na nasem oddeleni mel personal tri zlomeniny a 1x prorazeny usni bubinek...
Preji Ti, aby jsi nikdy nemusel poznat OBYČAJNÝ DEŇ na psychiatrii... :-))))
|
15.10.2004 23:44
vlk
|
No to veru nechcem,ale zaujíma ma to už len preto,že mám pochybnosť o tom,že sa týmto (veľmi zvláštnym...mierne povedané) ľuďom aj pomáha,nie je to len snaha odizolovať ich od spoločnosti,pretože sú nebezpečný?...potom je tu aj otázka do akej miery teda je Psychiatria užitočná...to ma len zaujíma ...nemám k tomu totiž vyhranený postoj-chýbaju mi informácie...
|
18.10.2004 01:06
Alezi
|
ADD.VLK 2
Mnohým lidem je možno pomoci a divil by ses, jak vypadají při příjmu a při propuštění = nebe a dudy. A těm, kterým není pomoci, protože se neustále vracejí, neboť venku nemají zázemí a upadají do bludného kruhu pití, průserů a návratů do léčeben snad pomoci lze tak, že se stabilizují a pokud už nemají kam jít, tak je nechat (s jejich souhlasem, nebo souhlasem opatrovníka, když jsou nesvéprávní) na otevřeném oddělení, kde se mohou volně pohybovat, mají volný režim. Nebo se po stabilizaci vyjedná ÚSP - ústav sociální péče, kde mají základní životní potřeby zajištěny a mohou tam existovat a fungovat. Pro Tebe či nekoho jiného zdravého to je asi šílená představa, ale pro takové případy to je často jediné slušné řešení, pokud za řešení nepovažujeme ten bludný kruh příjímání a propuštění.
Jistě by se dala vymyslet další řešení, ale to by naši politici nesměli být bastardi a na patřičnou péči vyčlenit dostatek financí a ne je stále utápět v partajích, konsolidační agentůře atp. Měj se fajn. Díky za názor.
|
22.11.2004 15:14
 Seregil
|
Hustota....*** |
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|