| Dílo #10420 |
|---|
| Autor: | Alezi |
| Datum publikace: | 11.10.2004 14:47 |
| Počet návštěv: | 1107 |
| Počet názorů: | 6 |
| Hodnocení: | 4 |
| Prolog |
|---|
| Je to již deset let co mne napadl jalový nápad - udělám sám s pacienty výlet na nedaleký známý kopec. Doktor odsouhlasil sedm statečných a tak jsem jedno červnové ráno mohli po snídani kolem osmé vyrazit. |
|
| 2. Kyklopův zápisek o šílenství – výlet |
Už na nádvoří mi bylo jasné, že to byl úlet vymyslet tento výlet. Ústecký Josef (měl jsem sebou tři Josefy) hned na nádvoří začal ostatní pacienty popohánět.
"A šlapeme buzeranti šlapeme! Marš, špacírung! Ein zvai, jako Hitlerova mládež na pomoc Berlínu! Kurva prdel, cha cha."
Začal jsem se modlit.
"Mám vám strčit do prdele vrtule nebo ptáka, abyste letěli? Ty asi to druhý, viď?" křičí na Pepíčka a hrozně se tomu směje a žvýká cigáro v koutku úst.
Spustím na něj: "Jestli budeš takhle hulákat ještě dvacet metrů, tak se otočíme a vrátím tě zpět na oddělení a do prdele půjdeš ty!"
Zbytek pacientů se přidává na mou stranu a smějí se. Ústecký Josef zmlkne, no nezmlknul, ale neřval na celou ves a drmolil si něco o buzerantech a prdelích pod vousy. To bylo snesitelné.
Byl jsem zvědavý, jak výlet zvládne Zbyněk – deviant, pedofil, který je tady 15 let a pěkně zchronizoval, jediný co ho zajímalo bylo kafe a cigára, na vycházky chodil minimálně, na výletu za branou blázince snad už nebyl sedm let. Byl hubený a neměl žádnou fyzičku – většinu svého jídla měnil za cigarety. Tak tenhle kousek šel s námi. Měl zimní kozačky a z počátku nasadil převelice dlouhý krok a usmíval se tak široce, že bylo vidět, že ve svých 35 letech nemá téměř žádné zuby, nebo jen černé pahýly.
Tak si špacírujeme po asfaltce, všichni kouří. Nejmladší Honzík se mně pořád drží a na něco ptá. Pořád a na cokoliv.
Asi po 30 minutách jsme dorazili do první vesnice, uprostřed návsi byl krámeček, kam se všichni pacienti nahrnuli koupit zásoby cigaret. Prodavačka nechápala jejich počty, ale byla ráda, že přežila.
Proti krámku bydlel kolega z práce – viděl nás a tak jsme byli pozváni se mrknout do chlévů na dobytek. Honzík se ve chlévu rozběhl ke koze a začal křičet: „Jé, kravička, kravička, bů, bů, bů.“ Dal prsty na hlavu a dělal rohy. Pak viděl býka a začal mečet „kozička, kozička, pojď sem, mé, mé, kozička.“ Ústecký Josef se začal plácat do kolen a řvát „vidíte toho buzeranta, ani nepozná krávu a kozu!“ Honzík běhal mezi býkem a kozou a choval se jako debil. To nemyslím jako nadávku, to je stupeň oligofrenie. S kolegou jsme se tomu začali tlemit — také jako debilové. Pokecali jsme a poděkovali za prohlídku stavení a šli dál.
Snažili jsme si cestou něco zpívat, ale zrovna jako Bambini di Praga jsme nezněli — v polích zajíci utíkali, krtci se zahrabávali, stonožkám upadávaly nohy.
Po 25 minutách jsme prošli na konec další vesnice a zde začalo první stoupání polní cestou k úpatí kopce. Kontroluji pohledem počet a stav pacientů: jsou ok – všichni kouří a nemluví a nemohou popadnout dech, jen Ústecký Josef cedí skrze zuby nějaké německé nadávky. Zbyněk je však na omdlení, po 200-300 metrech mírného stoupání klesá na kolena a leze po čtyřech!!! Dojdu k němu a snažím se ho zvednout, moc nespolupracuje a sedne si na zadek.
„Pane ošetřovateli já už nemůžu, já tady na vás počkám“.
To samozřejmě nelze. Ústecký Josef se výborně baví a navrhuje Zbyňka „vybrabčit“ nebo zabít. Beru ještě s někým Zbyňka mezi nás a snažíme se jej podpírat a jít dál. Jdeme, ale hrozně nás to zdržuje, zbytek pacientů na nás nečeká a maže napřed — asi cítí, že na vrcholu je hospoda. Poslední kilometrové stoupání na vrchol je neskutečně strmé a netuším, jak Zbyňka vytáhneme nahoru. Zbyněk to vyřešil geniálně – stoupnul se vůči cestě bokem a dělal krůček za krůčkem, jako když si lyžaři chtějí ušlapat místo na ježdění. Vypadalo to fakt ohromně – každý turista nás s vytřeštěným pohledem široce obcházel.
Nevím, jak dlouho nám to trvalo, ale když jsme se dostali na vrchol, tak jsme šli rovnou do hospody. Věděl jsem, že zbytek není na vyhlídkách, ale raději čučí do sklenice s pivem. Bylo to tak, dle kroužků na stole bylo vidět, že Láďa nemá první pivo, jak mi hned mezi dveřmi hlásí... Každý pacient měl povolené jedno pivo – k obědu. Myslím, že Láďa měl tři nebo čtyři nebo… Honzík sedí a pije své první pivo v životě ve své první hospodě a vše si prohlíží. Usmívá se a šišlavě si ze mne dělá srandu. Pepíček je také spokojen a cpe se vesele sušenkami a dělá pod sebou solidní hnojník. Pepíno – vyřízenej alkoholik mne překvapuje, místo piva pije sodovky, ale už po třetí si jde za hostinským „dozadu“ koupit cigára. Je poledne, pacienti si dávají k obědu párky a kuře, dopíjí pivo.
Najednou Honzík bouchne sklenicí o stůl a zařve na hostinského: „pane hostinský, ještě jedno pivo nebo vám tady z toho udělám kůlničku na dříví“. Pivo samozřejmě nedostane, tak jen usrkává od Ládi. Po jídle je čas na léky a tak vyndám skleničky se jmény a určitým pacientům dám jejich léky. Je to komické – turisté toto vidí asi poprvé v životě a v očích mají velké otazníky.
Na druhé straně hospody sedí syn mého šéfa s krásnou holkou. Pacienti ho znají a hlasitě zdraví. Myslím, že mu to nebylo dvakrát milé. Najednou se Honzík zvedne a přes celou hospodu na tu dívku volá: „slečnooo, slečnooo, dobrýýýý den, já bych chtěl vidět vaši píííču!“ Hospoda ztuhne, ticho, všichni čumí na nás. Ty pohledy. Ty vado, to je ostuda, rodiče něco vysvětlují malým dětem. Stáhnu Honzíka ke stolu a nadávám mu, ať se nechová jako debil. Ústecký Josef se směje jako hovado, ale pak zvážní a chce dát Honzíkovi přes držku: „ty buzerante vymrdanej, co si to dovoluješ, vždyť ji neznáš, to není tvoje máma, ta tě měla potratit nebo hodit do řeky…“ Zklidňuji dva típky a omlouvám se známému.
Jdu za Pepínem, který si jde zase za svým hospodským do zadu pro cigára, otevřu dveře a ve vteřině všechno pochopím – Pepíno má zakloněnou hlavu a vráží do sebe štamprdle s rumem!! Začne koktat, že toho moc neměl, asi šest sedm paňáků, ale že on je zvyklej a já nemusím mít strach, že to nikdo nepozná. Zaplatí a s vrávoravým krokem jde rovnou ven na vzduch a cpe si do pusy tři hašlerky.
Velím k ústupu = platím a vyháním bandu z hospody co nejrychleji to jde.
Už nikdo nežene napřed a z kopce jdeme pomalu, líně. Zbyněk v prudkém klesání udělá čelem bok a zase „šlape“ svah. Ani nevím, jak jsme se dostali do první vesnice, ale bylo jasné, že zbytek dojedeme vlakem. Na zastávce se všichni svalili do trávy, spokojeně pokuřovali. Zbyněk sundal zimní kozačky a zbytek cesty jel a šel bos. Pepíno snědl balík hašlerek a vypadal skutečně docela dobře. Čas na zastávce s námi protrpěly dvě mladé holky, které se z toho vzpamatovávají ještě dnes. Myslím, že takovou zvěř v životě neviděly – ty hlášky, narážky, prskání, chrapot, flusání, frkání, krkání. Ústecký Josef se překonává…
Procházíme areálem ústavu a všichni si výlet spokojeně pochvalují. „Ošetřovateli, kdy to zopákneme? Co za měsíc? Třeba jít Packovic na pískovnu si zaplavat?“ Jsem zděšen! Ale na druhou stranu — asi bych snížil početní stav na našem přeplněném oddělení… :-) Vím jen, že ten den by moje banda výletníků spala i bez večerních léků.
|
|
| Epilog |
Dodatek: toto se skutečně stalo asi před 10-11 lety. Pro Zbyňka to byl zároveň poslední výlet – za několik měsíců zemřel na rakovinu. Výlet na pískovnu uskutečnili moji kolegové, ale jejich záchranářské akce a návštěva hospody jsou jiný příběh, který ovšem dopadl dobře a dnes se tomu u piva tlemíme jako debilové…
PS: Na
www.alezi.bloguje.cz u tématu
Kyklopovy zápisky o šílenství se nachází dalších sedmnáct historek z uzavřeného psychiatrického oddělení. |
|
Počet úprav: 1, naposledy upravil(a) 'Alezi', 11.10.2004 15:09.
Přidat názor ...nápověda k hodnocení  |
|---|
(Pro přidání názoru je třeba se přihlásit)
|
Humble 
aldebaran