Agnes se s křikem budí. Na srdci bolest k nevydržení. Prastaré stěny odrážejí její vzlyky. Rozletí se dveře.
Agnes, co je ti, dceruško?
To nic, nic...jen sen. Oni...jen sen... nejsou mrtví.
Pššt, už je to pryč.
Agnes usedavě pláče. Maminka je jí nablízku. Jen sen, jen živý sen.
Tak už pojď, musíš přeci do školy.
Už...už jdu, mami.
Agnes, obléká se, pláče, jde, dál, dál, slzy v očích. Ano. Do školy? Kam? Proč? Vždyť jí této noci prošla smrt. Maminka jde vedle ní.
Uklidni se, notak. Takhle by tě přeci nepustili do autobusu. Agnes?
Mami.
Pojď domů. Musíš se dát dohromady.
Jde. Jde, kam ji vede máma. Slzy rozmazávají temný svět zimního rána.
Zpátky doma. Světlo, teplo. Postel, zmuchlané prostěradlo. Vítr na arkádách.
Pojď ke mě, Agnes. Je to lepší? No vidíš.
Promiň, mami. To jsem zase něco vyvedla. Ty kvůli mě přijdeš pozdě a mě už ujel autobus.
Je to pryč. Pojď, ať stihneš aspoň další hodinu.
Klidná cesta, autobus poloprázdný.
Kdes byla, Agnes?
U doktora.
Lže nerada, ale tohle přeci vysvětlovat nebude.
Soustřeď se, ať myšlenky nezalétají zpátky do snu. Notak, klid, říká maminka v hlavě.
Konečně konec vyučování. Poklusem k autobusu a domů. Přemýšlet a nebýt na očích. Poslední schody, klíč v zámku.
Doma ticho. Agnes hledí vysokým oknem na zasněžené lesy. Zase slzy na krajíčku, ale ne, mamka tu bude co nevidět. Byla by smutná.
Dveře cvaknou. Máma stojí ve dveřích. Ve tváři...
Mami? Co se děje?
Pamatuješ si Honzu, Matějova kamaráda?
Zas tolik jich brácha nemá, abych si je nepamatovala.
Je mrtvý.
Co?
Včera v noci. Zastřelil se. Nešťastná náhoda, prý. Asi pak hledal Matěje. Nemohl vědět, že není doma. Přišel a když ho nenašel, vešel ti do snu. Jsi po mě, Agnes. Bosorka.